War-love-death

5

Otce zabili, když pomáhal ve vítězné válce, jako vůdce. Měli jsme dost peněz, které si otec vybudoval vlastními silami. Dřel na ně většinu jeho života, ale jeho snaha se vyplatila. Stal se Milhatánským císařem. Pomáhal lidem, nevybíral tak vysoké daně, stavěl nová obydlí ze všeho, z čeho se dalo a poskytlo to přežití. Lidé ho uctívali, nosili mu dary, považovali ho za syna bohů. Přesto musel jít do války. Do války, která ho stála život.

Jeho smrt otřásla s každým občanem, nikdo se necítil bezpečně. Otec byl jediný, který dokázal zemi uživit. Vše dělal spravedlivě, požadoval čestnost, bezpečnost a opatrnost.

Matku jeho smrt velmi zasáhla, dlouho se nikde neukazovala, neřešila otcovu práci. Nevím, co se stalo, že jednoho dne se rozhodla přestěhovat do domu, ve kterém s otcem žili, než jsem se narodila a on se stal císařem. Předala otcovu práci a zbavila se tak veškerých povinností, kromě povinnosti být matkou.

Odešli jsme z města a zabydleli se daleko od bran města, odtrhnutí od bývalého života, v obrovském domě obklopeným lesy, loukou a pískem. Ráda jsem prozkoumávala každičký centimetr nového domova. Za hlubokým lesem bylo ještě hlubší moře. Dostat se k němu, by trvalo i několik dní cesty pěšky pomalým krokem, pokud byste měli koně, bylo by možné to zvládnout ani ne za den.

Noc byla poměrně klidná. Mohla jsem jít v klidu spát a užívat si hodin, které byli jen moje, a já je věnovala snům, ve kterých jsem byla šťastná. Žádná bolest, žádný smutek, žádný strach. Jen já a sny, ačkoli i myšlenky si našly cestu.

Naomi už se na kluka v přilbě nevyptávala, a já byla ráda. Nechtěla jsem ji teď strašit o nebezpečném vojákovi, který pomotal hlavu tolika dívkám a zabil více lidí, než je jablek uprostřed sklizně na stromě. Povídá se o něm spousta řečí. Slyšela jsem, že někteří z nejbližších ležení si myslí, že jeho pohled je smrtelný. Proto se mu nikdo nedívá do očí. Až na mladé holky. Pokud ho některá spatří, okamžitě se do něho zamiluje a usiluje o noc strávenou s ním. Já se tomu snažím vyhnout. Stejně jako jakékoliv noci strávenou s jakýmkoli vojákem.

„Vstávej,“ zatřásl mnou někdo. Pomalu jsem odlepila víčka od sebe, trvalo mi, než jsem se rozkoukala a zaostřila. Stále byla hluboká noc, jediné světlo, byl měsíční svit prosvítající oknem chráněným mřížemi na mladého vojáka stojícího nade mnou.

Přitáhla jsem si nohy k tělu, natiskla se na zeď, vyděšené oči zaměřila na vojáka. Nevypadal nebezpečně. O to byl horší. Světle hnědé vlasy zvýrazňovali hezkou tvář a oči hnědé jako čokoláda hleděly upřeně na mě. Prohlížel si mě, přesto nevypadal tak uslintaně, jako pár dalších.

„Pojď, rada tě volá,“ vojákův hlas byl jemný. Vzal mě za ruku a vytáhl na nohy. Než jsem něco stačila říct, táhl mě chodbou a poté přes kus tábora.

„Teď? Co po mě můžou uprostřed noci chtít?“

„Jak víš, že je noc?“ střelila jsem po něm pohledem.

„Copak nevidíš? Já totiž ne. Nevidím pomalu ani na krok protože je tma. Musí být noc.“

„Může být nad ránem,“ hlas měl plný smíchu.

„Ne, to by bylo poznat. Obloha by hrála krásnými barvami. Červánky..“ Další slova se mi zasekla na jazyku.

Sál byl otevřený a rada jako vždy, seděla na konci sálu ve svých křeslech, připomínající trůny. Voják mě popostrčil a já překročila práh sálu. Můj sebejistý krok byl pomalý, tvář jsem měla kamennou-alespoň, jsem se o to snažila. Neukazovat žádné emoce. To byl můj cíl.