War-love-death

6

Stáje. Tolik jsem se těšila, až je znovu navštívím. Nebyla jsem v nich tak dlouho. A v těchto jsem nebyla vůbec. Chodívala jsem občas sem, ale jen se podívat na ta krásná zvířata, jinak vůbec. Pozorovala jsem je na pastvinách, často jsem je sledovala v noci, jelikož byla malá pravděpodobnost, že mě někdo spatří.

„Co tu děláš?“ zeptala se mě mlaďoučká dívka. Tmavě blonďaté vlasy ji spadali sotva na ramena, v rukách držela kýbl plný vody, šedé oči upírala na mě, zvědavě si mě změřila pohledem.

Mohlo jí být tak třináct, možná čtrnáct. Její drobná postava jí zrazovala. Byla vychrtlá, zesláblá z dřiny, kterou musela den, co den vykonávat.

„Přišla jsem tě vystřídat.“

„O ničem nevím. Nikdo mi nic neříkal. Mohl by z toho být problém, pokud by to někdo zjistil. Pokud by se ti něco stalo, nebo koním…“

Pokrčila jsem rameny. „Nikomu se nic nestane a nikdo to nezjistí. Neboj se. Chci jen, aby sis odpočala. Jsi unavená, tvá práce je vyčerpávající. Běž do kuchyně. Dnes si prohodíme práci. Jdi a odpočiň si. Poslední dobou, je to klidné místo, a hlavně se najíš. Nabereš síly.“ Přes tvář se jí rozlil vděčný úsměv smíchaný s úlevou.

„Děkuju, to ti nezapomenu.“ Rozběhla se daleko ode mě.

Hluboce jsem se nadechla a otevřela těžká vrata. Okamžitě jsem ucítila závan sena, granulí a koňské srsti. Nasála jsem tolik známou vůni připomínající mi domov, a vykročila dlouhou chodbou mezi boxy. Lehce jsem nahlížela do boxů, které jsem míjela a zdravila se s čtyřnohými přáteli, kteří zvědavě vykukovali, někteří mi oplatili pozdrav ržáním. 

Poslední boxy byli prázdné, přesto pečlivě upravené. Podestýlka byla řádně poházená, žlab naplněný ovsem a granulemi a vedle šoupacích dveří vysela ohlávka. 

Procházela jsem se a kochala se vším, co mé oči spatřily. Bylo to jako vrátit se domů. Všechny vzpomínky, vypluli na povrch. Tolik toho bylo podobné. Koňská srst se krásně leskla, boxy stejně čisté a upravené. Pracovala jsem celé dopoledne a kus odpoledne, vyhřebelcovala jsem všechny koně, dala jim další žrádlo a každému jsem dala pamlsek.

Vracela jsem se zpátky do sedlovny vrátit kartáče, hřebla a vědro, když jsem se zarazila. Vedle mě se mihl stín. Tiše jsem se přiblížila k boxu a nahlédla dovnitř. Zmateně jsem potřásla hlavou.  Box nebyl prázdný. Stál v něm krásný černý hřebec, bez jediného flíčku jiné barvy, hlavu měl hrdě zdviženou, čokoládově hnědé oči upřené do mých.

Hlavou mi probleskla vzpomínka:

Stála jsem s maminkou ve dveřích stájí a nedočkavě sledovala, až se objeví. Celý týden bylo vedro, většina studen byla prázdná, vyprahlá, přesto jsme čerpali vodu z podzemních pramenů. Bylo štěstí, že na ně jednou zahradník narazil. Bez něho, bychom neměli dost vody pro koně, ani pro nás. Ale dnes pršelo. Byl to jeden ze dnů, který pro nás byl přínosem. Úroda potřebovala vodu, stejně tak my do studen. Ani prameny nevydrží věčně v tomto světě, kde je neustále vedro.

„Mamí,“ zatahala jsem matku za rukáv světle modrých šatů řeckého stylu, abych upoutala její pozornost. Ukázala jsem k bráně našeho pozemku. Stál tam muž s provazem v ruce, na jehož konci bylo přivázané černé hříbě. Jeho srst byla černá jako uhlí, oči hnědé čokoládové oči si zvědavě prohlížely nový domov.

Pustila jsem matčin rukáv a rozběhla se po cestě, nedbala jsem na déšť smáčející mé šaty, na mokré vlasy padající mi do tváře, či písek podkluzující pod bosými nohami. Toužila jsem se konečně ho dotknout, pozdravit ho. Zastavila jsem se před hřebečkem, pohlédla jsem do úchvatných očí a natáhla ruku. „Ty jsi ale krásný,“

 Nenasál můj pach okamžitě, byl opatrný. Už tehdy jsem viděla jeho ostražitost. „Opatrně zlatíčko,“ zavolala na mě matka s úsměvem.

„Ten je můj?“ stočila jsem své oči na matku. Přikývla.

„Ale jen, když se o něj budeš starat. Spany ti tu bude pomáhat, dokud ho nezačneš zvládat sama. Až oba dorostete do bezpečného věku, budete se prohánět po okolních lesích.“ Skočila jsem matce do náruče a objala ji.

„Děkuju,“ zapištěla jsem.

Potřásla jsem hlavou, donutila jsem odejít vzpomínku dříve, než se rozpláču nad minulostí. Ráda jsem vzpomínala na domov, i přes bolest u srdce, kterou mi vzpomínky přinášely.

„Jak jsem si tě mohla nevšimnout?“ zamumlala jsem zmateně s očima upřenýma na krásné zvíře. Uchopila jsem páčku od železných dveří a trhla. Pomalu jsem vstoupila, oči stále zaměřené na krásného hřebce přede mnou. Lehce zahrabal nohou, z nosu mu uniklo odfrknutí. Nezalekla jsem se. Naopak. O krok jsem přistoupila a natáhla ruku. Čekala jsem, zda mě přijme. Stála jsem snad minuty, než vraník natáhl dlouhý krk a očichal moji končetinu. Mé rty se roztáhly do úsměvu, jakmile jsem svoji dlaň položila na hladkou srst.

„Ty jsi ale krásný,“ zašeptala jsem. Začala jsem prsty přejíždět přes úžasnou srst. Bylo to kouzelné, on byl kouzelný. Byl mu tak podobný… Ale on není Neptun. Není to můj hřebeček, kterého jsem dostala od matky, kterého jsem pojmenovala po planetě vládce vody, na kterém jsem se naučila jezdit. Není to můj kůň, protože on je mrtvý.

Slzy začaly vytvářet mokré cestičky po mé tváři. Jediná myšlenka dokáže vyvolat ztracené slzy.

Jeho ztuhlé svaly se uvolnily po pár dotycích kartáče, pamlsky a uklidňujícími našeptávajícími slůvky.

Hřebelcovala jsem ho stále dokola a dokola, poslouchala jeho klidný dech, a povídala si s ním, jako s nejlepším přítelem, kterého jsem tu noc ztratila. Vždy se nejlépe vypovídá, když vás jen někdo poslouchá. Nesnaží se vám radit, jen naslouchá.

„Keiro,“ nadskočila jsem leknutím, jakmile jsem uslyšela vzdálený hlas. Očima jsem střelila k místu, odkud vycházelo volání. Nastražila jsem uši, poslouchajíc zda se to ozve znovu. Ozvalo. Hlas zavolal dívku ještě čtyřikrát, než nastalo ticho.

S oddechnutím jsem se otočila ke čtyřnohému příteli. Kdyby mě tu někdo nachytal, byl by to průšvih. Keira by byla potrestaná za neposlušnost a neuposlechnutí rozkazů neopouštět svoji práci a byla by to jen moje chyba.

 „Už musím jít, moje…moje práce čeká a já…já se musím připravit.“ Hladila jsem vraníka po leskle vykartáčovaném krku. „Pokusím se zase někdy přijít,“ Vtiskla jsem mu pusu na nos, objala a ze všech sil přemlouvaní, opustila box mého hřebečka.