War-love-death

17

Po dlouhé době jsem kráčela po cestě vedoucí ke stájím. Dnes jsem měla v kuchyni službu jen dopoledne a odpoledne mi nařídili práci ve stájích. Nevím proč, co se změnilo, že jsem mohla dnes za Neptunem, ale nestěžovala jsem si. Poslušně jsem splnila vše, co se ode mě očekávalo, a poté se rychle s malým dárkem v podobě stravy složené z několika plátků slaniny, nejčerstvějšího sýra a pár zelených listů mezi dvěma světlými krajíci chleba, vytratila.

Otevřela jsem vrata od budovy, čímž mě ovanula vůně, jenž mi tolik chyběla. Stála jsem uprostřed dveří, zhluboka jsem nasála a zavřela oči. Nechala jsem se unášet vůní, která mě obklopovala, celou stájí až na konec chodby k posledním boxům, a nakonec až k nejvzdálenějšímu od prvního.

Radostně jsem nahlédla do Neptunova obydlí, nadšená, že ho znovu uvidím, avšak mé oči pozřeli prázdno. Zmateně a zaraženě zároveň jsem se rozhlédla po dlouhé chodbě, zda jsem u správného boxu. Poslední na pravé straně. Znovu jsem nahlédla do prázdného prostoru vyplněného pouze rozházeným senem a velkým žlabem, nad nímž byly zároveň zavěšené čerstvé rostliny.

Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Kde jen může být? Neviděla jsem žádného koně pást se. Všechny hlavy poslušně vykukovaly zvědavě z boxů, čekajíc, kdy znovu konečně ochutnají čerstvou trávu, nejen natrhanou a přidanou do směsi rostlin.

„Hledáš něco?“ Nadskočila jsem nad dívčím hlasem, jež se ozval za mnou.

„Keiro,“ Otočila jsem se s jednou rukou na srdci a druhou mačkajíc sendvič pro Nialla a z části vydechla úlevou. Nechtěla jsem, aby mě tu zase někdo nachytal. Ačkoli dnes jsem měla přikázáno přijít do stájí, takže by z toho problém být nemohl. Pokud by se tu neobjevil on. Styles. Nejspíš se mi rozhodl dělat ze života peklo. Nejen, že chce se mnou bojovat, ale všude cítím jeho přítomnost. Přišlo mi, že mě sleduje. Na každém kroku jsem cítila jeho pohled. Vím, že to je bláznivé, ale já se toho pocitu nemůžu zbavit.

„Nemůžeš mě takhle děsit.“ Pokárala jsem ji na oko naštvaně s úsměvem na tváři.

„Promiň,“ pípla vystrašeně. „Příště o sobě dám líp vědět. Třeba bych mohla zabouchat na vrata, anebo donutím koně zařehtat,“ mrkla na mě.

Rozesmála jsem se, ačkoli byla mladší než já, byla strašně milá. Dokázala se bavit s každým. I s vojáky, což mě překvapilo. Nechovali se k ní nijak zle, neobtěžovali ji oplzlýma řečičkami, či návrhy, jako u nás ostatních. Byli… milý. Brr divné.

„To by bylo fajn,“ přitakala jsem.

„Hledáš něco?“ Nadzvedla obočí, přičemž napodobila můj pohled a mrkla do prázdného boxu. „Neptuna?“ zamumlala zmateně.

Přikývla jsem. „Jo. Je to můj kůň a chtěla jsem ho vidět, ale když sem přišla, nebyl tu.“ Vysvětlila jsem ji situaci.

Vypadala zmateně. „Ach, tvůj… tvůj kůň?“

Znovu jsem přikývla, přičemž jsem vykouzlila jemný úsměv. „Nevíš kde je?“

„No…huh…hmm.“ Zakoktala se. S tázavým výrazem jsem jí pozorovala a slabým přikývnutím ji pobídla. „Já… ráno si pro něj přišel Styles a nařídil mi, abych mu ho připravila na cestu. Odjel na průzkum a vrátí se zítra.“ Zahanbeně sklonila hlavu, čímž jí vlasy napadaly do andělské tváře.

Překvapeně jsem ztuhla. Co si má kdo sakra chodit pro mého koně?! A zvlášť on? Ví, že Neptun je můj a klidně si ho vezme na výlet. Jenom proto, že nemá vlastního a jít pěšky je zřejmě moc línej a někdo jako on asi po svých jít nemůže.