War-love-death

48

Dokáže zabít své dítě?

Je schopná ukončit život, který sama stvořila? Jež vznikl díky hluboké lásce, která si není souzena? Zvládla by vykonat čin, který by ji pronásledoval i po smrti? Protože tomu věřila. Věřila, že ji její dítě provázelo každým krokem spolu s výčitkami, bolestí a nikdy nekončícím smutkem. 

Na to až tvorečka v jejím těle by příliš milovala. Ačkoli ho nikdy neviděla, cítila ho. Cítila život, jež v ní každou vteřinou sílil a rostl v nejúžasnější bytost, jakou kdy svět pozná. Právoplatný dědic, jež usedne na trůn. Tak to přeci slyšela, že? Tak ji to její matka v jejím snu řekla.

Čekala nejmocnějšího vládce říše.

Panovníka, který změní svět.

Odhodlaně natočila hlavu na stranu, pohledem klouzala po okolí hledajíc východisko z nepříjemné situace, vážně ohrožující její život. Jen matně brala na vědomí vojáky, jejichž pozice zůstávali podezřele stejné.

Nepřiblížili se ani o píď. Tiše, s vytasenými meči, sledovali dívku, jež se bezmocně snažila najít únik z jejich silné skupiny. Čekali. Na povel? Na vůdce?

Odpověď přišla mnohem dříve, než by hnědovláska čekala.

Znovu rychle otočila hlavu, zaměřujíc svůj pohled za sebe, když se zarazila. Změť dlouhých blonďatých loken ji najednou problesklo myslí spolu s dusotem kopyt a párem zelených očí, jež ji dokázaly připravit o kyslík jediným pohledem.

Zmateně se otočila. Pomaličku donutila své ztuhlé krční svaly pracovat a natočit její pohled k místu, z nějž stále vycházely bojové výkřiky smíchané s bolestnými.

Celé tělo ji jako na povel ztuhlo.

Čekala cokoli. Vážně cokoli a kohokoliv. Vůdce nepřátel, plešatého, malého a tlustého narvaného do těsného brnění a válečných šatů, ověšeného nejdražšími kousky zbraní s pokřiveným úsměvem odhalující nažloutlé zuby. Ano, někoho takového čekala, že spatří.

Nikdy by ji ani ve snu nenapadlo, že spatří ji.

Blonďatou dívku oděnou v bílých kalhotách, chlapecké košili a hnědým koženým páskem, jehož účel byl jediný. Zajistit zbraně. A že za tímto páskem bylo zbraní požehnaně. Různé velikosti dýk se střídaly s nejmodernějšími ukázkami mečů, jejichž hroty byly zvláště ukované do špičky či zahnuté, aby posloužily nejlepším a nejefektivnějším účelům. Přesto jedna pochva byla prázdná. Pouzdro velikostí odpovídající středně velké dýce, s čerstvě nabroušeným ostřím a rukojetí posázenou blyštícími kamínky.

Byla si tím naprosto jistá, protože přesně takovou blondýnka pevně svírala mezi prsty pravé ruky, zatímco se línými kroky přibližovala k Emelin natisknuté ke kmenu stromu.

Levou rukou sevřela rameno hnědovlásky, zatímco pravou si připravila k známému chvatu. Na tváři si ji rýsoval posměšný úsměv, spolu se jménem, jež opustil dívčiny rty ve stejnou chvíli, jako se lesem rozlehl dívčí výkřik smíchaný s oslovením druhé dívky, jakmile hrot dýky projel skrz kůži a maso Emelinýho břicha.

„Naomi?“

…

Temnota pomalu opouštěla svět, mocná černá mračna nasáklá krví, strachem a smrtí z velké bitvy, odplouvala z noční oblohy, jež se každou vteřinou měnila v barevnou smršť díky východu slunce. Nebude to trvat dlouho, a znovu nastane horký den, jako každý jiný za posledních několik let, nepočítaje předešlý ovládnutý deštěm.

Země se bude radovat z ukončení války, lidé ve vesnicích budou slavit příchod nového roku a šťastných chvil, jež díky vodě a nepřátelům prchajících do bezpečí za moře, znovu nastanou. Nikdo z nich však netuší, jakou oběť musela jejich strana obětovat. Kdo se vzdal pro dobro svého lidstva života vlastního dítěte a své svobody, jež měla prožít v náručí kudrnatého bojovníka.

Bojovníka, jež celou noc pročesával les, tábor a pobřeží u moře, zabil zbytky vojáků, kteří se nestihli nalodit na odplouvající lodě svého pána, jen aby se v domnění, že ji jeho nejlepší přátelé našli, vrátil na místo, kde ji viděl naposled. Krčící se u stromu s dýkou hluboko ve svém těle.

 „Kde je?“ zašeptal naléhavě. Oči upřené na nejlepšího přítele a bratra.  Strach zužoval jeho vyschlé hrdlo z krvavého boje. Ale nedokázal to vnímat. Fyzickou bolest, ostří v krk zabodávající se do masa s každým slovem. Nevnímal nic, než strach. „Kde je Emelin?!“ zařval.

„Unesli je..“ hlesl Niall.

„Je?“ vydechl, prsty křečovitě svírající vlasy. Unesli snad i Liama…?

Zyan nejistě přikývl vědom si Niallovi chyby. „Ji i dítě.“

„Dítě?“ zajíkl se.

Niall zoufale vydechl. Tohle se nikdy nemělo stát. Nikdy se to neměl dozvědět takhle. To nechtěla. V žádném případě se to nesměl dozvědět v takové situaci. Vyčerpán z boje, k smrti vyděšený jejím odchodem.

Tři následující slova podlomila bojovníkova kolena a on upadl do tmy.

 „Byla těhotná, Harry.“

***

Prosím POZOR!! 49 kapitola je až PO epilogu. Dáte-li další, přeskočíte jednu kapitolu! Nějak se zatoulala, tak jsem ji musela přidat znovu :)