War-love-death

28

Netušila, jak a kdy se dostala z vody. Poslední, co si pamatovala, byl její výkřik smíchaný s hrdelním zavrčením bojovníka, na jehož hrudi právě spočívala její hlava.

Pevně ji tiskl ke svému tělu, ruce obmotal kolem pasu a pomalu ji položil na své tělo. Nebránila se. Oplatila mu obětí a natiskla se více k jeho tělu. Stále bylo mokré, kapičky se leskly k měsíčním svitu úplňku.

Jezdila sem skoro denně. Od jejího domova to nebylo daleko, ani ne, dvě hodiny cesty. Ale ještě nikdy nenavštívila tu krásu o úplňku. Neměla dovoleno chodit ven, ale ne proto, že by se o ní její matka bála. Připravovala ji.

Vyprávěla ji legendy, o dřívějším světu plného technologie a všech možných věcí, které si ani nedokázala představit. Jen díky uchovaným knihám viděla, jaký svět byl dřív. Plný nenávisti a zloby. Závislosti. Každý byl závislý. Ale nebylo to pivo, či víno. Bylo to něco mnohem horšího. Něco, co používali denně, trávili hodiny zíráním do plochy plné barev, obrázků a stránek a ani si to neuvědomovali. A to je nakonec přivedlo k záhubě. Jejich doba byla natolik vyspělá, že měla všechno. A to i ty nejlepší zbraně vydávající hrozný hluk přesto, že byly lehké. A jednoho dne je použili. Lidé se rozhodli skoncovat s jejich světem a zaútočili na sebe.

Říká se, že přežilo jen pár desítek z milionů, ale jejich svět byl natolik změněn, že už se nedaly napravit škody, které byly napáchány. A tak vznikl tento svět. Ostrovy oddělené hlubokým mořem. Po několika generacích se vše znovu dávalo do pořádku, ale ani zdaleka se to nepřibližovalo bývalému světu.

Ten byl navždy ztracen.

Avšak Emelin se to nezdálo. Stále v lidech koluje pomsta. Touha zabít ty, kteří zabili jejich příbuzné, přesto že je nikdy nepoznali.

„Nad čím přemýšlíš?“ vytrhl ji z myšlenek chraplavý hlas.

Zvedla k němu svůj zrak. Smaragdové oči jiskřily štěstím, nikdy v nich neviděla tolik krásy, jako dnes.

Povytáhla koutky úst do mírného úsměvu. „Nad ničím… Jen možná,“ povzdechla si nad jeho pátravým pohledem, vyzývající ji k odpovědi, „nad lidmi. Nad našem světě. Jaký je teď a jaký býval před tím.“

„A jakej byl před tím?“

Pokrčila rameny. „Nevím. Možná lepší, možná horší. Každopádně něco z něj je pořád v nás. Války stále přetrvávají a…“

„A?“ pobídl ji nepatrným přikývnutím.

„Nikdy neskončí,“ hlesla zničeně. Nesnášela války. Nic dobrého nepřinášely. Už jednou zničily svět, tak proč by ho nezničily po druhé? Navzájem by se znovu veškerá komunita pozabíjela a byl by konec. Konec všeho.

„Proč nad tím přemýšlíš?“ zašeptal, načež zesílil stisk na jejím těle. Zamračeně svraštil obočí. Ticho. Vládlo dnešní noci a dívka se ho neopovažovala narušit. „Lin?“

Zprudka zvedla hlavu, přičemž se zvedla na loktech a podepřela jimi svoji váhu. Své studánkově modré oči upřela do smaragdových. „Lin?“

Zářivě se usmál a konečky prstů položil na hebkou tvář dívčiny pokožky. „Slyšel jsem, jak jsi mi tehdy řekla.“ Poznamenal, čímž vyvolal dívčiny rozpaky. „ A já… Oslovil jsem tě tak již několikrát, jen jsi to neslyšela. Nemohla jsi. Nikdy jsem to nevyslovil na hlas, ale říkal jsem ti tak od samého začátku.“ Dojatě ho sledovala. Nebyla schopna slova. Nikdy by si nepomyslela, že by se do někoho, jako je on, mohla zamilovat. Nikdy by neuvěřila, že se dokáže chovat, jako člověk a ne jen jako vraždící krutý nástroj.