War-love-death

50

Se zatajeným dechem otevřela oči. Ani si neuvědomila, že je zavřela, dokud od sebe víčka křečovitě neodlepila. Nikdy se nebála smrti, ale něco v ní nechtělo umřít. Možná, že svá poslední slova, jež Emelin řekla, dívku vybídly k jejímu činu, cítila se zvláštně, když viděla svaly na jejích rukou pracovat, když se chystala nechat dýku opustit její dlaň a ukončit její život. Nejspíš v tom momentě pevně semkla oční víčka k sobě, v touze oddálit její smrt, co nejdéle a nechat svoji mysl ovládnout vzpomínkami, které si chtěla naposledy připomenout.

Flashback

Poslední paprsky prosvítaly skrz husté koruny stromů, z nichž vyzařovala krása a zpěvavé hvízdání doprovázené jemným vánkem. Les byl tichý a klidný, vzduch naplněný energií, jež okolí vděčně přijímalo.

Avšak i klid jednou musí skončit a místo něho nastat hluk a zmatek doprovázený pisklavými vyděšenými hlasy. A přesně od toho utekla. Od tábora přeplněného uječených hlasů, jež se snažili prosadit svůj názor. 

Byli uprostřed lesa, přesto si stále nepřišla dost daleko, od všeho toho zmatku, jež v posledních dnech panoval lidem. Dnes sem přijeli, aby je nikdo nerušil v tréninku. Po dlouhé době se zase ocitla mimo hradby.

Toužila se zlepšit. Harry věděl, že jí to jde nejlíp mimo tábor. Nemusí se soustředit na zužující zdi, mlsné a závistivé pohledy vojáků a neustále vyrušování.

Připadá si volná a užívá si to. Dává do všeho větší sílu, zapálení.

Bojovali.

Výpad za výpadem. Odraz za odrazem. Úhyb za úhybem.

Neustále zasazovala rány, mířila na rameno, poté zaútočila na bok, otočila se a naznačila výpad na břicho a znovu zaútočila na bok.

Každý pokus byl odrazen.

Ztěžka dýchala. Ruce měla opřená o kolena, oči přilepené na nohy v hnědých sandálech. Už týdny s ním bojovala. Nikdy ho neporazila. Nedokázala se ho zbraní jen dotknout, natož zranit.

Dnes si slíbila, že ho konečně porazí. Jenže se jí to nedařilo. Bojovali spolu už po třetí a zase prohrála. Ani jednou ho nezasáhla! Zato ona dostala ran tolik, že už je ani všechny nespočítá.

Vždy ukázala slabé místo, odkryla se a nebyla dost rychlá chybu napravit. On byl. Byl jako blesk. V jednu chvíli mířil na hlavu a v druhé ji podsekl nohy a ona spadla na zem, nebo by měla propíchnutá kolena, pokud by ji vůbec nějaká zůstala.

„Lepšíš se.“ Pochválil ji s hrdým úsměvem.

Vděčně zvedla hlavu. Usmála se. Vždy ji dokázalo jeho pochválení vykouzlit úsměv na unavené tváři.

Natáhl k ní ruku a odhalil tak všechny svaly, jež mu vystouply na povrch. Váhavě ji přijala a nechala se vyhoupnout na nohy a přitisknout k jeho hrudi. Ruce ji přitiskl na záda, rozhodnut ji nepustit ze svého náručí.

„Ne, nelepším,“ povzdechla si. „Nejsem dost rychlá. Ani jednou jsem tě nezasáhla!“

Překvapeně zamrkal. Nechtěl se teď o tom bavit. Měl s ní na práci lepší věci. „Broučku, nikdo nečeká, že mě porazíš.“ Zašeptal těsně u jejího ucha předtím, než stiskl jeho lalůček.

„Já ano,“ prohlásila s uraženým našpulením rtů.

Rozesmál se. Cítila otírání rtů o jemnou pokožku, při hrdelním smíchu. „Bojoval jsem milionkrát a z toho tisíckrát proti desítek různých nepřátel. Jsem mnohem zkušenější než ty.“ Upozornil stále se smíchem. „Předvídáš mé pohyby a já předvídám tvé. Už jen to je dobrý pokrok.“