War-love-death

18

Husí kůže, jež mi naskočila po jeho mrazivém hlase, se mi rozlezla po celém těle. Nebyla jsem si jistá, čím to je. Zda strachem z jeho osoby, anebo nenávistí k mé zbabělosti. Nedokázala jsem se byť jen o milimetr pohnout. Strach mě zužoval a já celá zkameněla. Hruď se mi divoce zvedala, srdce bušilo v rychlosti maratonu a oči těkaly ze strany na stranu.
O to víc mě překvapilo, když mě pustil a pár kroků ode mě odstoupil. Bleskově jsem se otočila, zaraženě zastavujíc mé tělo při pohledu na černovlasého mladíka. Nejistě jsme ho sjela pohledem. Dlouhé štíhlé nohy zakryté upnutějšími kalhotami, hruď zakrytou bílým nátělníkem pod zbroj a ruce pokryté samým svalem.
Nebylo divu, že jsem si ho spletla. Postava stejná jako Haroldova; stejný postoj, sevření a hlas. Ale tvář odlišnou. Nebylo v ní ani stopy po stejné, příbuzenské krvi. Pleť tmavší, oči čokoládově uhrančivé, rty světlejší a slabší.
„Hmmm.“ Zkoumavě mě sjel pohledem, stejně jako já teď jeho.
Stála jsem jako přimražená, oči nespouštějíc z černovlasého chlapce obcházející mě s rukou mnoucí si jemným strništěm zarostlou bradu. Jeho kroky pomalé a přesné. Udržoval si stálou blízkost, neodstoupil ode mě dál, než na délku paže, jež měl v klidu svěšenou podél těla, hned vedle zbraně zastrčené v opasku.
Na sucho jsem polka. Ať bude chtít cokoli, má zbraň, je zkušený voják a je silný. A já? Já nemam nic. Nic, k čemu bych se dostala během dvou vteřin. Čas, který bych měla, jak jsem odhadovala, než by zareagoval. Ale nejspíš jsem se pletla. Nejspíš to nebyly ani dvě vteřiny.
Byl to přece spolubojovník Stylese proboha. Musel být skvělý… Byl skvělý.  Nejspíš jako Niall a ten je výtečný bojovník.
Jo, byla jsem v prdeli.
„Takže ty…“ upřel pohled do mého obličeje, rukou stále podpírajíc si bradu „… jsi ta vyvolená.“ Nad posledním slovem jsem zaraženě svraštila čelo. Způsob, jak ho vyslovil; chraplavý šepot s dávkou posměchu a překvapení.
Nebyl jediný překvapený. Nikdy bych si nepomyslela, že by se u mě používali takové přezdívky.
Vyvolená. V duchu jsem si odfrkla. Nahlas promluvit, jsem se nedovážila, ale věděla jsem, na čem jsem a vyvolená, jako on říkal, jsem rozhodně nebyla.
Spíš odsouzená.
Odsouzená k smrti v boji. Pomalé, kruté a bolestivé. A hlavně nečekané. Protože ve válce nikdy nevíte, zda se vrátíte živý. Jen jednou projevíte nepozornost a nepřítel vás v mžiku zabije. Nestačíte mrknout a padáte k zemi, s posledními vteřinami života jen sledujete své přátele umírat také. Taková byla válka.
Mlčela jsem. Zarytě jsem ho sledovala pátrajíc po jakémkoli náznaku útoku. Nepřiřazovala jsem ho k typům, co si přijdou jen tak pokecat se skrytými výhružkami, bez jakéhokoli boje. Takový on nebyl. Byl jako on. Naprosto stejný. Chamtivý. Populární u dívek. Drsný. Nepřátelský. Dostane vše, co chce.
A právě teď chtěl něco ode mě.
Natáhl ke mně paži zasypanou vystouplými svaly a šlachami a uchopil pevně moji bradu mezi své dlouhé prsty, abych se mu nevysmekla. Zkoumavě se mi zahleděl do očí.
„Chm. Řekni mi,“ odfrkl. „Co je na tobě tak zajímavýho, že po tobě touží tolik chlapů?“ Tázavě naklonil hlavu na stranu, jako pes, prosící o jídlo. Jenže jemu nešlo o jídlo. „Servat z tebe tyhle potrhaný hadry a rozdat si to s tebou- třeba přede všema, jen aby ostatní viděli, že tě nikdo jiný nemůže mít?“ V očích se mi objevil strach. Opravdu si tohle myslí? Opravdu se tohle povídá po táboře? Každý mě chce mít?
Pustil moji bradu a přesunul se k rozpuštěným vlasům rozprostřených po zádech spadajících pod lopatky. „Proč tě chce každej vošukat k smrti?“ Stáhl je na jedno rameno a omotal si pramen okolo dlaně a zápěstí a škubl, čímž si mě přitáhl blíž.
„I když, jak se zdá, je to obráceně. Ty jsi stále živá. To náš voják je mrtvý.“ Procedil skrz zaťaté zuby.
Bolestivé syknutí se vydralo z mého hrdla, jakmile jeho prsty prudce škubly s hřívou, tahajíc mě za sebou ke kožešinám. Neodporovala jsem. Bylo to zbytečné. Pokud je to tak, jak říká, nikdo mi nepomůže. Ne před ním. Poslušně jsem klopýtala, bosé nohy zarývajíc do písku, jež se nahrnul do jedné části stanu.
„Žiješ, dýcháš, učíš se bojovat. Učíš se zabíjet a tím se cvičíš na nás.“ Tón jeho hlasu se změnil v ostrý a nenávistný. Zastavil se, aniž by se otočil, prudce mě k sobě přitáhl a přitiskl se na mé tělo. Vymanil ruku z mých vlasů a pevně mě chytil za zápěstí, jež bolestivě stiskl a obličej přitáhl blíž ke svému. „Ale já to skončím.“ Zašeptal. „Zabiju tě. Bude to služba pro oba.“Vytáhl dýku z pouzdra zavěšeného u pravého boku a ostřím přitiskl k odhalené pokožce na krku. Vyděšeně jsem těkala ze strany na stranu. „Zemřeš rychle. Nic neucítíš.“ O kousíček natočil čepel a způsobil tak lesk odrážející se od stojanu s ohněm.
„Ale nejdřív,“ stáhl dýku znovu do pouzdra a já prudce vydechla. „To budu já, kdo tě dostane. Kdo z tebe vyšuká duši.“ Zašeptal mi do ucha. Ztuhla jsem. Dech, jež jsme vypouštěla v plicích se mi neposlušně zastavil uprostřed dýchacích trubic a já se zajíkla.
 Doufala jsem, že tohle všechno už mám za sebou. Nemyslela jsem, že někoho by to napadlo. Ne po Joshovi.
Ale mýlila jsem se.
Zase.
Ani jsem si neuvědomila, že tiskl rty na mé, dokud se jazykem nezačal drze dobývat do mých úst, jež jsem pevně tiskla k sobě.
Strach a otupělost ovládaly mé tělo. Nebyla jsem schopná se pohnout. Ruce a nohy mi ztuhly. Krev zamrzla v žilách, tep zpomaloval, srdce vynechávalo ze strachu. Jeho slova se do mě zařezávaly jako břitvy toužící po krvi. Slova patřící smrti, nebolely ani zdaleka, jako tato.
Nedokázala jsem snést pomyšlení na znásilnění. Ne po mé minulosti. Ale vědomí o neexistující záchraně, mi bránilo v jakémkoli činu. Byla jsem na to sama. Neměla jsem nikoho, kdo by mě zachránil.
Ale on? Chtěl mě. A neměl nikoho, kdo by ho zastavil.
Nesouhlasně zavrčel nad odmítavou spoluprácí. Rty stále pevně sevřené, dlaně spuštěné podél těla, nohy u sebe chránící si nejcitlivější část těla. Rukou mi sjel z boku na zadek, přejíždějíc přes látku z jedné půlky na druhou. Cukla jsem s sebou při štiplající bolesti a pootevřela rty, do nichž bez jediného zaváhání, okamžitě vklouzl drzým jazykem. Kovová chuť naplnila má ústa. Chuť patřící krvi.
Krev. Proč cítím krev? Kousl mě? Pátrajíc po ráně jsem to zamítla. Necítila jsem nic, z čeho by mohla tekutina vycházet. Musela být z něj.
Ale proč chutnal po karmínové tekutině?
Dlaní sjel po vnější části stehna po koleni, jež uchopil a přitiskl si ho k boku, čímž si mě přitáhl blíž, nutíc mě cítit vzrušení toužící se dostat ven. Znechuceně jsem přivřela oči, jakmile se dotek přesunul na vnitřní část stehna. Pomalu jel nahoru a poté zase dolů, odtrhávajíc své rty od mých a tisknoucí je k mému krku, nutíc mě ho zaklánět náporem jeho síly.
Vylekaně jsem nadskočila nad prudkým zvuku větru trhající plachty, odtrhují se dotírajícího vojáka, jež si nespokojeně povzdechl a vděčně jsem pohlédla směrem, jenž onen zvuk vycházel.
Pustil mé tělo až na pravou paži, jež pevně uchopil do své dlaně, a strkajíc si mě za sebe se podrážděně otočil na rušitele.
Můj pohled zachytil muže stojícího ve vchodu stanu za hnědou plachtou chránící vstupní prostor, před okolím a poskytujíc tak obydlí jisté soukromí. Bojovníka s kaštanovými kudrlinkami padající do skloněné tváře věnující se kožené jezdecké zbroji a jejího sundavání.
„Harry?“ mladíkův překvapený hlas vylítl o tón výš. Nedivila jsem se, že je překvapený. Harold měl být pryč, dalších několik hodin. Nejméně do zítřka, jak každému řekl, kvůli své práci, jež obnášela i hlídání okolí a zjišťování nejbližšího nebezpečí. Jako velitel měl na starosti hodně úkolů a každý z nich musel jednou za čas splnit a ujistit se, že jsou dobře prováděny od osatních.
„Zayne. Kolikrát jsem ti řikal, aby sis vodil,“ otráveně vzhlédl, „holky do svýho st-?“ Slova, jež měl na jazyku, se vytratila neznámo kam, otrávenost okamžitě nahradila tvrdost.
Smaragdové oči našly mé.
Prsty držící kožené šňůry šněrující zbroj, nechaly své činnosti rozvazování a sjely k rukojeti meče houpajícímu se v pochvě u boku.
„Co to kurva děláš?“ Zavrčel směrem k Zaynovi, oči stále upnuté na mě vykukujíc zpoza ramene.
Bojovník se ušklíbl a stiskl pevněji moji paži ukrývající za jeho tělem. „Připravuju se na dlouhou noc,“ odpověděl a rukou mě stáhl blíž k sobě.
Harold vypadal, že se neudrží a bouchne. Zaťatou čelist, zuby tisknoucí k sobě způsobem, až jsem si myslela, že mu vztekem vypadají z náporu stisku. 
Nechápala jsem jeho vztek; jeho počátek, důvod, trvání. Nesnášel mě…
„S ní?“ kývl hlavou ke mně a o krok přistoupil blíž. 
„Vidíš tu snad někoho jinýho?“ ledabyle pokrčil rameny a posměšně se rozhlédl po stanu, v němž mimo nás bylo naprosté prázdno, vrátil se s úšklbkem zpět ke Stylesovo tváři. „Takže pokud nás omluvíš,“ trhl se mnou, nutíc mě tak do pohybu, jež se znovu rázem zastavil před Haroldovým tělem, zastupujíc mi cestu. Čelist pevně zaťatou, oči vrhající blesky upřené na mě. Potkat ho venku, rozklepu se strachem, ale teď z něj strach nemám. Netušila jsem, jak je to možné. Proč se mé kolena netřesou pod náporem jeho zabijáckého pohledu, rtů tisknoucí k sobě v tenké čárce a ruku na rukojeti meče, připraveného kdykoli vytáhnout.
„Jistě,“ zavrčel. „Tebe omluvím, ale ji,“ bleskově po mě chňapnul, přitahujíc si mě za druhou ruku k sobě, „tu necháš.“
Z hrdla se mi vydralo bolestné vyjeknutí z prudkého přitáhnutí zpět k tělu černovlasého bojovníka, jež si mě toužil udržet u sebe, ale Haroldova paže byla silnější a rychlejší a obratně si mě stáhl za sebe, postupujíc blíž k Zaynovi a vytvářejíc tak mezi námi větší mezeru.
„Nevim, na co si tu hraješ.“ Vyplivl naštvaně můj…únosce? Unesl mě? Spíš jenom zatáhl do stanu, aby si pořádně užil. Nebo naštval Harolda…
„Ona je moje,“ zavrčel majetnicky pevně svírající moji ruku.
Cože to? Jeho? Já nejsme jeho! Nejsem ničí. Ani svá. Nepatřím ani sobě. Nemám nic, ani právo patřit sama sobě. Protože kdybych měla, byla bych svobodná. A to je to poslední, co teď jsem. Svobodná. A jeho. Nejsem, a nikdy nebudu Stylesovo!
„Není tvoje. Není přiřazená. K nikomu. Může jí mít každý z nás.“ Namítl s vítězným úšklebkem. Haroldův stisk mého zápěstí zesílil, prsty drtíc mé kosti a zastavujíc krevní oběh, se napnul, vytvářejíc tak své tělo vyšším a mohutnějším.
„Jestli se jí jen dotkneš…“ začal.
„CO mi uděláš?“ Zařval Zayn. „Zabila Joshe. Našeho vojáka, spolubojovníka! A stále si tu dýchá, krade nám životy, jek tomu připravovaná, ale nikdo s tím nic nedělá…“ Řval naštvaně, pohánějící pomstou, vztekem a zoufalstvím.
 „Ale já nedovolím, aby zabila dalšího z nás.“ Dodal o něco klidněji. „Kdybys byl opravdový vůdce, udělal bys to samý.“ Hlas změnil v nebezpečný šepot. Šepot, jež používá bojovník, k němuž se pomalým krokem vydal, oči nespouštějíc ani z jednoho z nás. „Zabil bys ji. Ale nejdřív bys ji nechal prosit. Žebrat o svůj ubohý život, sténat bolestí a nechávat v naději, že možná přežije... Copak tě to neláká?“ Zastavil se těsně před klidně tvářícím Haroldem, který stočil svůj pohled na mě. Natočil hlavu a pohlédl do tváře, v níž se zračila bolest a strach s očima rudýma od pokusů zadržení slaných kapek. „ Za Joshe. “ Zašeptal.
Nastala pauza. Odmlka, která mi připadala jako věčnost.
Stála jsem a čekala. Vyčkávala na rozhodnutí, které mi může zachránit život. Nebo taky vzít.
Harold se slabě usmál. Sklopila jsem oči pod náporem omluvného povytáhnutí koutků úst, vytvářející úsměv naznačující konečné rozhodnutí.
„Zabiju tebe, jestli tě ještě někdy uvidim v její přítomnosti,“ odpověděl ledově Harold, otáčejíc hlavu zpět na svého kamaráda.
Kryjíc mě svým tělem před nenávistným pohledem zoufalého vojáka, jsem překvapeně zvedla zrak upírající na své bosé nohy. Zhnuseně na mě pohlédl. Touha z očí již dávno zmizela nahrazená tíhou zlosti a vzteku. Zhluboka dýchal z řevu, jež nejspíš zbudil celý tábor a náporem zužující zlosti.
„Fajn,“ odsekl a zamířil ven. Jeho kroky však zpomalily, až postupně zastavily. „Nezapomeň, kdo rozpoutá válku. Protože chci vidět utrpení ve tvejch očí, až většina z nás padne kvůli ní.“ S těmito slovy opustil stan.
Nechápavě jsem soustředila svůj zrak na místo, kde ještě před pár vteřinami stál a obviňoval mě z války. Než jsem však dostala čas na přemýšlení o jeho slovech, prudce jsem narazila do pevné hrudi.
„Cos to tu do hajzlu dělala?“ Zavrčel ze své výšky, pozorujíc moji tvář.
Roztřeseně jsem zamrkala. Co po mě sakra chce? Vysvětlení? Vždyť viděl, o co tu šlo, tak proč se mě na to ptal?
„Myslel jsem, že tě cvičí.“ Dodal, jako by mi četl myšlenky. „Prošla jsi tréninkem a jen jsi tu stála. Možná, že měl pravdu…“ naklonil hlavu blíž k mé. Cítila jsem jeho ostrý dech po čerstvém koření a zrající trávě. „Ztrácíme s tebou čas. Nejspíš bychom tě měli zabít, za vše, co nám způsobuješ…“
„Tak proč to neuděláš?“ Zašeptala jsem. „Proč mě nezabiješ? Vlastně…proč si nenechal zašpinit si jeho ruce mojí krví?“ Tázavě jsem se k němu naklonila, naše obličeje byly jen centimetry do sebe.
Překvapení. Mihlo se v jeho tváři, ale okamžitě ho schoval pod úšklebek nadřazenosti.
Přitiskl svoji tvář ještě blíž k mé, ale já neuhnula. Čelila jsem jeho pohledu vyčkávajíc na jeho slova. A to byla chyba.
„Protože se nemůžu dočkat, na příští shledání,“ zašeptal děsivým tónem, z něhož mi naskočila po celém těle husí kůže. „Všechno si od tebe vyberu.“