War-love-death

35

Spokojeně ležela v tichém pokoji, naplněném zvukem pouze jejího mělkého dechu. Bylo to sotva pár minut, co mladící odešli a ona osaměla. A dozvěděla se spoustu dobrých zpráv. Štěstí, že se probudila uprostřed jejich rozhovoru a dokázala předstírat spánek, tak dokonale, že jí na to všechno skočili a dál se nevzrušeně bavili před ní. Ačkoli toho dost nechápala, uklidňovala se myšlenkou, že již brzy vše zapadne do rozházené skládačky, kde chybělo pár dílků a ona konečně odkryje vše skryté. Protože si musí vzpomenout. Není tu místo pro možnost, že by si nevzpomněla. To prostě nepřichází v úvahu.

Bylo tu až nezvyklé ticho. Pomalu si na něj neměla možnost zvyknout, jelikož se neustále někdo ukazoval v její přítomnosti a narušovali ji tak soukromí a klid, pro který by zabíjela. Chtěla si vše urovnat, pokusit se odstranit tu zatracenou mlhu v její hlavě, ale na to neměla nejmenší ždibíček nervů, když ji neustále sledoval pár smaragdových očí. Byla nervózní, zvlášť v jeho přítomnosti. Myšlenky, že k ní každou chvíli přiskočí a podřízne ji hrdlo, ji napadaly každým okamžikem, co tam tak v klidu seděl a pouze ji propaloval pohledem, víc a víc. Věděla, že když je klidný, měli by se všichni zdechnout. Nikdo nechtěl být v jeho přítomnosti, jakmile ovládal své emoce. A on je ovládal neustále. Byl tak ledově klidný, až to vyráželo dech. Vždy byl totiž naštvaný, kolikrát i zuřil, ale to nedal na sobě znát, dokud nepřišel boj a on i třeba zabil svého protivníka, ačkoli se jednalo pouze o trénink. Poté s naprostým klidem otřel ze svého meče krev oběti chlapce, který měl odvahu, nebo spíš prohrál a byl nucen se postavit a čelit skrytému vzteku jejich mladého vůdce.

Jenže zároveň se s ním cítila v bezpečí. Ačkoli ji vidiny podříznutého hrdla zaplňovaly mysl, zároveň si nemohla pomoct a cítila příjemné mravenčení u nohou postupující do zad. A to znamenalo, že mu může věřit. Alespoň natolik, aby mu dovolila zůstat přes noc, ačkoli už každá živá duše v táboře spala. Až na noční hlídku, která by ji sotva pomohla, kdyby začala volat o pomoc. Pochybovala, že by ji kdokoli stačil, pokud by se o to vůbec snažil, přiběhnout na pomoc, pokud by potřebovala.

Už to byla ale čtvrtá noc, a ona stále žila.  Stále měla hlavu připevněnou k tělu, stále dýchala a stále její srdce bilo pravidelně.

Stále u sebe cítila chladný kov schované dýky. Sama se divila, jak snadné bylo vyndat ji z pouzdra připevněného v opasku u bojovníkova pasu, když spal. Třásla se jako osika nervozitou, že ji nachytá při činu, ale on klidně spal. Nebo to alespoň bravurně předstíral. Ačkoli nechápala, proč by něco takového dělal. Proč by se nechal okrást o svoji milovanou zbraň. Dýku s koženou rukojetí, nabroušenou lesklou čepelí a s ostrým hrotem, jež sebral více životů, než si jistě dovedla představit. Byla si jistá, že již dávno začal zbraň postrádat. Přece jen, byla jeho nejoblíbenější. Kdykoli a kdekoli ho potkala, měl ji u sebe; s každým jeho krokem se zhoupla v koženém pouzdře.

Dnes je čas, aby dýku dostal zpátky.

Nastala chvíle na odhalení skryté minulosti.

Plížila se temnou, dlouhou chodbou, jejíž stěny byly holé a bílé. Vůbec nic se tu nezměnilo. Zhruba po každých deseti metrech, byly ve stěně posazené tmavě hnědé dřevěné dveře, po jejichž stranách vysely zapálené louče. Čím blíže ke dveřím byla, tím více stiskla dýku, jež byla určená k jedinému, v její ruce spuštěné podél těla. Došla k posledním dveřím, které se v posledním patře paláce nacházely, a s hlubokým nádechem tiše vplula dovnitř.

Rozhlédla se po temné místnosti, jež jediný příval světla dodával měsíc, plující si noční oblohou, skrz mohutná okna, po jejichž stranách vysely obrovské závěsy.