War-love-death

10

Oči.

Zíraly na mě.

Tak prázdné. Bez jakékoliv emoce. Žádná radost, lítost, smutek nebo strach.

Oči bez života.

Nechala jsem jeho tělo ležet na stejném místě. Nemohla jsem s ním nic udělat. Nebylo kam ho uklidit. Pokusila-li bych se dostat ho ven, přistihli by mě. Stráž procházela tábor celou noc. Měla jsem štěstí, že sem ještě nevtrhli za hluk, který náš souboj vyžádal.

Nervózně jsem přecházela z jedné strany stanu na druhý. Oči zaměřené před sebe. Nedovolila jsem si, podívat se na mrtvé tělo. Na kluka, kterého jsem zabila.

Zabila jsem ho. Bodla jsem ho a nakonec mu prořízla hrdlo. Proč jsem ho jen neomráčila?

Výčitky si začaly prorážet cestu na moji mysl. Nečekala jsem, že je to takové-ten pocit. Jak jen s tím mužou vojáci žít? Žít s vědomím, že jste vzali život. Život, který vám nepatří. Je možné, že jim to nevadí? Naučili se snad vypořádat se s tím, nevnímat to, nepřipouštět si to? Zbláznili by se z toho? Asi ano.

Neustále brali životy. Konec konců, není to tak těžké, pokud máte zbraň a umíte s ní trošičku zacházet. Ale ty výčitky. Vezmete život někomu, kdo si to ani nezaslouží. Zbyde po něm rodina a ta bude truchlit. V mém případě, zbyde armáda toužící po pomstě.

Co budu sakra dělat? Nemůžu zůstat, to je jasné. Musím utéct, rychle a daleko. Ale kam? Jak? Nebo… Můžu se umýt, zbavit se špinavých šatů a dělat, že se nic nestalo. Až by ho našli, všechno bych popřela a bude to dobrý.

I přes ta slova, jsem věděla, že dobré by to nikdy nebylo. Nikdy mi neuvěří a nakonec se stejně najde důkaz, který jasné prokáže moji vinu. Možná ne na jeho smrti, ale napomáhání, že jsem věděla o jeho smrti a nikomu nic neřekla. Nezavolala jsem pomoc, která by ho mohla zachránit. Potrestají mě, nechají mě umírat pomalu a bolestivě.

„Ne!“ Zastavila jsem se. „Ještě neumřu.“

V hlavě se mi začal tvořit plán. Vrhla jsem se k jeho výzbroji. Oblékla se do jeho žactva skládající se z vysokých černých bot bílé košile, černých kalhot, těžkého brnění a helmy. Vlasy jsem si spletla do copu a schovala pod přilbu, šňůrkou jsme si utáhla kalhoty a upravila si brnění tak, aby zakrylo mé ruce beze svalů.  Nakonec jsem si do každé boty zastrčila dýku, popadla pouzdro s mečem a své šaty. Jakmile jsem měla všechno připravené, plán promyšlený, vyklouzla jsem opatrně ze stanu. Měla jsem se na pozoru. Prohlížela jsem každičký kout, rozhlížela jsem se po každém zvuku a rychle postupovala přes tábor k cíli.

Hlasitě jsem vydechla, jakmile jsem za sebou zavřela dveře od stájí. Potápěla se v hluboké tmě. Popadla jsem pochodeň, sirky a vytvořila si světlo. Bylo sice slabé, ale postačí. Rozběhla jsem se k poslednímu boxu, cestou mě zvědavě zdravili hlavičky vykukující z boxů. Nejspiš nebyli na noční návštěvy moc zvyklý, ačkoli mě to překvapilo. Bylo zvláštní, že je tu nikdo v noci nehlídá. I přes radost, kterou způsoboval jejich hlas, jsem se modlila, aby nikoho nevzbudili nebo nepřilákali pozornost. Pochybuji, že by si kdokoliv myslel, že dělají takový hluk ze spaní.

„Neptune,“ zašeptala jsem, jakmile vraník vykoukl z jeho prostorného boxu. Lehce jsem ho pohladila, přitiskla svoji hlavu k té jeho- čerpala jsem energii. „Hned se vrátím,“ odběhla jsem do sedlovny, popadla nejlepší sedlo, uzdu, dečku a jeden kartáč, který jsem společně s šaty narvala do kožené brašny.

Pověsila jsem pochodeň na trám, otevřela a vešla do boxu. Neptun o krok ustoupil, dávajíc mi tak prostor a znamení, že můžu vejít. Neudělal by to, pokud bych nebyla vítaná. Spatřila jsem v jeho očích lesk. Usmála jsem se, věděla jsem, na co myslí. Znovu se spolu projedeme.

Musela jsem jednat rychle. Vyčistit srst, aby sedlo neklouzalo, osedlat ho a připravit na dlouhou cestu. I přes spěch, jsem si to užívala, oba jsme byli vzrušení ze společné jízdy. Snažila jsem se dokončit vše, co nejrychleji, ale za čas strávený mimo tento svět, jsem pozapomínala, jak to chodí. Alespoň jsem si to myslela, avšak jakmile jsem položila sedlo do špatné části, vše jsem si vybavila a svoji chybu napravila.

Usmála jsem se, jakmile jsem byla se vším hotová, naposledy jsem si vše zkontrolovala. Sedlo bylo utáhnuté, uzdečka správně nasazená a brašna připevněná.

„Je to snad věčnost, co jsem naposledy seděla na tvém hřbetě, tak mě prosím neshoď." Objala jsem jeho svalnatý krk, lesknoucí se v měsíčním světle. "Vím, že bys to nikdy neudělal, ale teď přejdeme k nejdůležitější a nejnebezpečnější části mého plánu. A je tu až děsivá pravděpodobnost, že to nevyjde a oni po nás půjdou. Chci, abys běžel nejrychleji, jak umíš a přitom mě neshodil dobře?“ Leckdo by mě považoval za blázna, kdyby mě viděl. Tolik lidí v mém světě je bezcitných, a tak nějak divných, ale já, bych byla považovaná za naprostého mimoně. Protože, kdo by si přeci povídal s koněm. Vždyť mi nerozumí. Ale to, je to, vím, že mi rozuměl. Vždy rozuměl mým slovům, viděla jsem to v jeho očích.

Vyvedla jsem ho ven, pořádně se rozhlédla, hledala jsem vše, co by byli podezřelé. Když se zdálo vše normálně tiché, vyhoupla jsem se do sedla. Musela jsem to zkusit dvakrát. Poprvé jsem zakolísala, jakmile jsem hodila nohu do třmenu, neudržela rovnováhu a spadla na zadek. Po druhé se mi však nohy nerozklepaly, a já se konečně ocitla po tak dlouhé době v sedle. Na jeho hřbetě.

„Moc mi to zatím nejde, že?“ Nadhodila jsem, jakmile jsme se ocitli kousek od brány. Snažit se imitovat muže je vážně těžký. Co sakra ale asi budu dělat? Mám snad jen mlčet? Budou chtít vědět, kam jedu, zvlášť v noci.

Ohlédla jsem se za sebe. Velice mě užíraly myšlenky návratu. Mohla bych všechno vysvětlit, třeba by to pochopili a nechali mi žít. Ne! Dostala jsem se až sem, tak už necouvnu.

Pobídla jsem Neptuna do klusu-přece jen krok, je na mě moc nápadný. Čím víc jsem se blížila k bráně, tím víc jsem byla nervózní. Trošku jsem se klepala, a to mě rozčilovalo. Nejpíš mě prokouknou dost rychle. Museli by být slepí, aby nepoznali, jak jsem nervózní. I přesto, že jsem byla celá zahalená, o to, to bylo možná ještě horší. Nikdo mi to nespolkne.

„Pane,“ kývl na mě jediný voják stojící u brány. Všimla jsem si, že dva jsou na hradbách, jinak bylo prázdno. „Další obvyklá projížďka?“ Usmál se. Nechápavě jsem svraštila čelo. Projížďka? Bylo zakázáno opouštět tábor bez svolení. Pochybuji, že by dovolili jet uprostřed noci na projížďku. Kord Joshovi. Byl věčně nalitej, a v prostředí dívek.

 Ale no, co. Teď se to skvěle hodí. Co nejvážněji jsem přikývla, přičemž jsem se nervózně zavrtěla v sedle z nepohodlí. Sedět v něm po tak dlouhé době, bylo bolestivé. Už teď mě bolelo celé tělo.

Voják se napnul.

 Ztuhla jsem.

Ach bože, je to tady. Poznal, že nejsem Josh. Určitě to poznal. Proč jsem se jen vrtěla? Tohle on určitě nikdy nedělá. A já se teď odhalila.

„Omlouvám se, pane, mé otázky jsou příliš. Omlouvám se, za zdržení.“ Tak ještě jednou; cože?  „Otevřete bránu.“ Zavolal na vojáka stojícího na hradbách, přičemž zvedl levou ruku. Voják odpověděl kývnutím hlavy a brána se pomalu začala otevírat. Zrychleně jsem dýchala. Přišlo mi to nekonečné, počítala jsem každou vteřinu strávenou čekáním, až se masivní vchod otevře. Počkala jsem, dokud se neotevřela do půlky, poté jsem co nejklidněji pobídla Neptuna do cvalu a poprvé se ocitla za hradbami tábora.

Byla jsem volná.