War-love-death

12

Ze spánku mě vytrhlo křupnutí. Rychle jsem otevřela oči, vylítla do sedu dýku si tisknouc k hrudi. Zmateně jsem se rozhlížela po mýtině, na které jsem ležela. Avšak nic kromě šumu z nedalekého vodopádu nebylo slyšet. Unaveně jsem si promnula ztuhlý krk z dlouhé cesty a nepohodlné polohy na mýtince.

Zaslechla jsem to znovu.

Trhla jsem hlavou za tím zvukem, ale zase bylo ticho. Pomalu jsem se zvedla, v ruce stále držíc ostrou zbraň. Pátrala jsem po okolí. Hledala jsem cokoli, co by mohlo způsobit ty zvuky. Každý keř, každý strom, každá vyšší tráva či balvan. Vše jsem stále propalovala pohledem, ale nic jsem nespatřila. Nezahlédla jsem jediný pohyb, jediný náznak ničeho.

Přesto jsem se nezbavila toho divného pocitu. Začala jsem couvat. Někdo mě sledoval, snažil se mě vystrašit. Ale proč?

Můj pohled padl na zem pár kroků ode mě. V trávě byly vyšlapané otisky podkovy. Nemohly být starší než několik hodin, ale já tipovala, že byly staré spíše několik minut. Tráva byla čerstvě ušlapaná a polámaná, nebyla rozfoukaná po okolí.

Pohledem jsem střelila na mýtinku, kde jsem ještě před pár minutami spala. Byla prázdná. Celá výstroj byla pryč.

Neptun…

Kde je? Kam se jen mohl podít? Stalo se mu něco? Udělal mu někdo něco?

Hlavou se mi honilo tisíce myšlenek, jen jsem si nemohla vybrat tu správnou. Pochybovala jsem, že by ho někdo odvedl a mě tu nechali, nebo mu něco udělali. Neptun na sebe nikdy nenechal sáhnout od cizího. Nedůvěřoval lidem.

V tom jsem ho spatřila. Vyběhl zpoza nedalekých stromů. Ale nebyl sám. Na hřbetě mu hrdě seděl kudrnatý chlapec se zelenýma očima.

Hruď mu obepínala černá košile zastrčená do černých upnutých kožených kalhot U pasu měl v opasku připevněné pouzdro s mečem, jehož rukojeť byla tmavě modře žíhaná.

„Ukradla jsi mi koně,“ probodl mě pohledem.

„Jen jsem si vzala zpátky, co mi patří.“ Nespouštěla jsem z něho oči.

Stačí málo a jsem v pasti, nebude kam uniknout. Nikdy bych mu nedokázala utéct daleko. Je mnohem silnější a díky vraníkovi i rychlejší. Věděla jsem, že by mi Neptun neublížil, ale byli to roky, co jsem ho znala. Neznala jsem ho v Haroldově přítomnosti.

„Čekala jsem vás dřív.“ Prohodila jsem snažíc se, koupit si čas. Musela jsem okamžitě vymyslet, jak se odtud dostat. Bez pomoci.

Snažila jsem se, vytvořit si plán útěku. Nenápadně jsem pokukovala po okolí, ale s Neptunem měl mnohem větší výhodu než já.

Nemam šanci.

„Proč spěchat, za tak snadnou kořistí?“Odvětil s úšklebkem.

Tak snadnou jo?

„A taky, že vás bude víc…“

„Jak jsem řekl.“ Pokrčil jedním ramenem. „Snadná kořist.“

Nepatrně jsem ustoupila, patou našlápla do vody, až to šplouchlo, přičemž se mi noha namočila úplně. Sakra teď mam mokrou… To je ono!

Uvnitř jsem se rozzářila.

Voda…potok…vodopád. Pokud poběžim podél proudu, dovede mě to na konci lesa k vodopádu a odtud už to bude snadné. Pokud se mi podaří dostat se na konec lesa a skočit, jsem zachráněná. Harold za mnou nepůjde, je to nebezpečné. Dole jsou kameny, ale á znám tajemství, musím jen skočit…

„Uvidíme, jak snadná kořist jsem,“ aniž bych přemýšlela, vymrštila jsem ruku s dýkou a nechala ji opustit moji dlaň. Nepřemýšlela jsem. Vyskočila jsem z vody a uháněla podél proudu. Natočila jsem hlavu, trochu mě vyděsil pohled v Haroldově očích. Byla to zuřivost s… ano s překvapením.

Seděl v Neptunově sedle, zatímco byla dýka zabodnutá ve stromě za ním. Nejspíš se musel nějak vyhnout, jelikož jinak by dýka byla zabodnuta v jeho hrudi. Podíval se mým směrem, jediným pohybem vytáhl ze stromu dýku a kopnutím Neptuna do slabin, se vydal za mnou.

Běžela jsem, jak nejrychleji jsem dokázala, ale nestačilo to. Dech mi docházel, plíce pálily, prosily o vzduch stejně jako nohy o odpočinek. Byla jsem zhruba tak za půlkou lesa, dost daleko od vodopádu. Tohle byl největší les v okolí.

Za mými zády se ozval dusot kopyt. Neohlédla jsem se, nebylo proč. Bylo jasné, kdo mě pronásleduje.

Začala jsem propadat panice. Pokud něco nevymyslím, dostane mě. Budu moc dát sbohem svobodě. Budu moc dát sbohem životu.

Začala jsem kličkovat, to byla jediná naděje. Dávalo mi to výhodu, můžu být rychlá, držet se kurzu a nenechat Haroldovi šanci, přiblížit se ke mně. Mezi stromy to bylo jednoduché.

Jenže najednou stromy končily. Ocitla jsem se na kruhové louce uprostřed lesa. Sakra. Jak jsem jen na ni mohla zapomenout? Byla to jediná ne stromová část v lese. Jeden čas to tu vykáceli kvůli plánům na malé tržní městečko, ale když se zjistilo, že by to stálo moc peněz a museli by něco udělat s potokem, nechalo se to ležet. A nakonec tady z toho vznikla louka. Byla malá, moc stánků by se sem nevešlo. Celou jí obklopovaly stromy, tudíž vytvářely příjemný stín.

Silné paže, se ocitly na mém pase. Než jsem si to vůbec stačila uvědomit, začaly mě zvedat na horu.

„Ne, pusť mě!“ Křičela jsem, kopala, máchala rukama, ale bylo to marné.

Vytáhl mě k sobě do sedla tak, že jsem k němu seděla na půl bokem. Obě nohy jsem měla na jedné straně, což lehce vedlo ke sklouznutí.

Pravou rukou mi obtočil pas a přitiskl ruce k tělu a levou držel Neptunovi otěže. Byla jsem v pasti.

„Když budeš hodná, nechám tě při vědomí,“ zašeptal mi nebezpečně do ucha. Naprázdno jsem polkla. Zrovna dvakrát se mi mimo být nechtělo. Zvlášť kvůli nepříjemné poloze, ve které bych musela být. Břicho v sedle zatímco hlava a nohy by mi vysely dolů-každé z druhé strany.

Jenže… zpátky jsem se vrátit nechtěla. To jsem taky věděla.

Několik vteřin jsem byla v klidu. Rozhodla jsem se, že zpátky se nevrátím. Kdybych zaútočila ihned, bylo by to zbytečné. Okamžitě by mě dostal. Chce to počkat, až to nebude čekat. Byla tu možnost, že to vyjde a já se dostanu pryč. I když je pravda, že moc jsem tomu nevěřila. Ještě nikdo nedostal Harolda, takže šance, že ho dostanu zrovna já, byla nulová.

Navíc… už zase jsem dál od vodopádu.

Soustředíc se na ránu, jsem vrazila svůj loket do jeho žeber. Lehce se přikrčil, pevněji obtočil můj pas. Ani to s ním nehlo! Ale se mnou... Asi sem si zlomila loket o jeho svaly!

„Copak si myslíš, že mě tohle může dostat? Ale no tak,“ nesouhlasně mlaskl. „Nepodceňuj mě tak. A sebe nepřeceňuj.. Ještě si něco zlomíš.“

Rozhodla jsem se, že nebudu odpovídat. Jeho posměšný tón mě dožral, stejně jako pravda jeho slov.

Neměla jsem proti němu nejmenší šanci. Nikdy nebudu mít.

Jsem ztracená a vracím se zpátky do Tábora.

Vracím se pro smrt.