War-love-death

15

Vyčerpaně jsem padla do svého kouta, nohy zabořila do studeného písku, zatímco hlavu opřela o kamennou zeď.  Vlasy mi trčely do všech stran z neuspořádaného drdolu, jenž, jsem si udělala pomocí Naomi a silných lupen trávy, které jsem použila místo stuhy. Stále jsem měla jednu schovanou, ale odmítla jsem jí použít. Nevím, proč jsem si ji schovávalo. Možná pro památku na den, díky kterému musím trpět.

 Už dvacet sedm dní, den co den, tvrdě pracuji od rána do večera. Po zdlouhavém tréninku vždy usnu v poloze, jako je tato, a poté ráno, aniž bych cítila jedinou část těla, pracuji v kuchyni, dokud není čas oběda. Část dne, kterou jsem si maximálně oblíbila. Je to jediná volná chvíle, kdy si můžu odpočinout. Dvacet minut. Dvacet minut, užívání si.

Ale jakmile těchto dvacet minut skončí, začíná horší část. Příprava večeře. Nikdy jsem nepochopila, proč toho musíme vařit tolik, když stejně polovina z toho, se neustále vyhazuje. Nejen, že bychom ušetřili peníze, ale i naše síly. Všichni jsou vyčerpaní. Je to poznat na všech tváří. Nikdo nemá na nic chuť, nijak se nebaví, neužívají si. Dívky v kuchyni se nesmějí, neběhají nadšeně po kuchyni, neuždibují z připravovaných chodů. Vojáci netrénují, nepořádají boje, u kterých se vždy smáli a popichovali. Jen pijou a zvou si nás. To je zatím nepřešlo. Chuť na lidské tělo. Na tělo, se kterým si můžou dělat, co chtějí, nad kterým mají moc.

Po celém dni stráveném v kuchyni, obklopená bývalými přáteli, jež na mě nyní hledí, jako na zrůdu, je čas nejnamáhavější práce ze všech. Trénink.

Trénovala jsem každý den po směně v kuchyni až do západu slunce. Jedné části mě se to líbilo- radost, že se dokážu ubránit, pokud bych byla v ohrožení. Že možná, dokážu jednou vykonat svůj plán.

Ale na druhou stranu, nesnesla jsem pomyšlení, že vlastně ani nevím, proč to dělám. Stále jsem odmítla uvěřit slovům rady. Nevěřila jsem jim. Měla jsem k tomu důvody.

Vlastně tu byla ještě jedna část, která mě s radostí nutila podstupovat tohle všechno.

Niall. Za těch pár týdnů jsem toho o něm stihla tolik zjistit. Neměla jsem tušení, jak se chová mezi ostatními, ale na mě byl milý. Nespěchal. Neustále jsem dělala chyby, ale on mě za ně netrestal, neřval na mě. Naopak. Vždy našel něco, co jsem udělala dobře, a pochválil mě.

Nikdy jsem nijak zvlášť nespěchala. Nebylo kam. Až přijdu, tak přijdu. Stejně vždycky jen čekám, na něho, který se určitě někde cpe. Zjistila jsem to hned druhý den- jeho chuť k jídlu.  Prokecla jsem se, že pracuji v kuchyni a jemu se v tu chvíli rozsvítily oči a tvář se rozzářila, jako měsíčku. Bylo to roztomilé. Zvlášť, když mi nenápadně-ze začátku- naznačoval, že bych mu mohla přinést nějaké jídlo, aby se posilnil. Později už se nesnažil být nenápadný.

Jediná odpověď mu bylo pokrčení mých ramenou ve snaze naznačit, že ukrást něco v kuchyni, by bylo o život.

Překvapilo mě, jak je přátelský a já si s ním dokázala povídat. Nikdy jsem to nečekala, zvlášť od lidí, které se neustále motají, okolo jejich vůdce.

Již od prvního dne mě někdo sleduje. Stojí v bezpečí stínů stromů a den, co den pozoruje můj trénink. Pokaždé pátrám, kdo to je, ale nezanechal jedinou stopu, která by mi pomohla. Až do dnešního odpoledne.

Dnešní trénink byl o trochu jiný než předešlé, na které jsme se vždy v přesný čas dostavila. Dnes jsem v rukou držela jen dřevěnou dýku. Žádnou dlouhou zbraň, se kterou dosáhnu mnohem dál a je mnohem obratnější.

Učila jsem se s ní až do západu slunce. Různé švihy, úhyby a obraty. Ze začátku se to nezdálo, tak těžké, ale jak sem během tréninku zjistila, tak jsem se šeredně spletla. Bylo to mnohem těžší, než jsem si myslela. Jelikož byla krátká, musela jsem se mít mnohem víc na pozoru. Nesměla jsem si dovolit přiblížit se na tolik blízko, aby můj protivník dostal, ale zároveň jsem blízko být musela, kvůli zasažení mého cíle.