War-love-death

24

Konečně byla sama.

Po dlouhé době znovu seděla ve své cele, zády se opírala o chladivou zeď, zatímco nohy odpočívaly v nepřirozené poloze; volně roztáhnuté. Raději upřednostňovala pokrčené, tisknoucí k drobnému tělu, ale dnes potřebovala volně dýchat.

Celé tělo ji bolelo; neměla minutku volna. Neustále někde běhala, oháněla se mečem, učila se výpady, techniky boje na blízko, sjednocení svého těla se zbraní anebo se věnovala Stylesovi.

Styles… to on jí dával zabrat. Kam se hrabala kuchyně a trénink.

Byl nenasytný.  

Po vyčerpávajícím dni práce a dřiny toužila po ledové vodě a odpočinku, ale místo toho skončila v Haroldově stanu přitisknutá k jeho tělu a oddávající se rozkoši.

Dnes svoji touhu musí ukojit jinak.

Harold odjel.

Záviděla mu. Tolik toužila po okolní krajině. Zpěvu ptáčků. Ticha lesa. Zvuku šumějícího vodopádu. Síly svobody. Přála si, znovu okusit chuť vzduchu mimo hradby. Měkkost mechu. Vůni louky.

Ale tušila, vědomí ji smutně zrazovalo šeptáním slov, kterým více věřila, že je spoutaná.

Neopustí tábor. Alespoň ne, v brzké době.

Nikdo nebude podceňovat její choutky. Touhu být volná.

S povzdechem střelila pohledem ke kamarádce, poklidně spící na pár kusech hadru. Nedivila se, že si obstarala podložky; spát v písku nebylo příjemné, ačkoli si za ta léta člověk zvykne.

Ona už si zvykla. Ale dnes jí drobné kamínky vadily. Vzpomínky na měkké kůže pohlcující žár jejího nahého těla v ní vyvolávaly slast. Toužila se do nich ponořit a nechat se obklopit jedinou vůni.

Haroldovo.

Děsil ji a zároveň uchvacoval.

Nevyznala se v něm.

Zdál se být tvrdý, avšak v okamžiku se změnil v odlišnou-hodnější- bytost. Pokud chtěl, dokázal být hodný, ohleduplný, něžný.

„Vstávejte sakra kůže líný!“ zařval z ničeho nic neznámý tvrdý hlas.

Emelin vyděšeně nadskočila. Myšlenky na kudrnatého bojovníka dívku pohltily natolik, že si ani nevšimla bojovníka malé baculatější postavy postávat ve vchodu do jejich maličké cely.  

„Co je?“ zamumlala otráveně dívka stáčejíc studánkové oči z rozhozené nejlepší přítelkyně na nervózního muže. Vadil ji přístup ostatních. Chovali se k ním jak ke kusům hadru. Stále dokola s nimi vytíraly podlahy. Zneužívali je a mlátili. A přitom by na ně měli být hodný, něžný.

Ne se chovat jako prasata.

„Jak to se mnou mluvíš?“ Zavrčel rozzuřeně a postoupil o krok vpřed. Malé tělo tvořené převážně sádlem v dívce rozproudily odpor. Chtěl, aby se ho bála. Ale to se šeredně spletl.

Rychle se vyhoupla na nohy. Únavu hodila za hlavu, odvaha naplnila celé tělo. „Jak to s tebou mluvím? A jak to se mnou mluvíš ty?“ Provokativně zvedla hlavu, hledíc do jeho rozzuřených tmavě hnědých očí. „Jak se opovažuješ nás vyrušovat? V den kdy máme volno?“

„Ty jedna malá děvko,“ zavrčel a prudce se rozmáchl. Zatnutou pěstí mířil na dívčinu tvář, přičemž udělal pár kroků blíž. Emelin se zkušeně vyhnula ráně na obličej a proklouzla pod nataženou paží za těžké tělo, do něhož rychle kopla. Neváhala. Stočila protivníkovu ruku za zády a za zátylek ho přitiskla ke kamenné stěně. „Ještě jednou, mi řekni děvko, a zabiju tě. Nemám s tím problém. “ zamumlala hrozivě pouštějíc jeho tělo z pevného sevření. Okamžitě zacouval zpátky, blesky sršíc z očí.