War-love-death

33

Všude bylo jasno. Bílo. Celý svět se ztrácel ve světle. Jako kdyby se hustá bílá mlha rozprostřela po celé krajině.

Světlo se zdálo jasnější než kdy jindy.

Stála uprostřed té bílé smrště, oděná v bílých splývajících šatech, z nichž odkapávaly průzračné kapky vody. Vlasy jí pomalu usychaly a znovu nabíraly vlnitý tvar, který ji dodával vznešený vzhled. Vyděšené oči upírala k chodidlům, na něž dopadala pouze část oné chladné krůpěje slané vody. Druhá se ztrácela v husté mléčné mlze. Byl slyšet pouze tvrdý dopad. Dopad, který roztříští jednu slzu v milion dalších, mnohem menších.

„Emelin.“ Rozlehl se hlas v její hlavě. Byl tak vzdálený a přece tak blízký.

„Emelin,“ ozvalo se znovu, tentokrát blíže a zřetelněji. Nebyl to děsivý šepot, který slýchávala tolikrát v nočních můrách. Byl to láskyplný ženský hlas.

 „Emelin, zlatíčko,“ se zatajeným dechem se otočila. Z očí ji okamžitě vyhrkly slzy, rozmazávajíc pohled na krásnou černovlasou ženu, tolik podobnou brunetce. Lišila se pouze barvou kadeří a očí vládnoucí nejjasnějšímu odstínu sladké tmavé čokolády.

„Mami?“ zašeptala nevěřícně. Žena se usmála, nepatrně přikývla, načež rozpřáhla náruč, do níž zabalila své jediné dítě. Dívka hlasitě vzlykla. Netušila, jak je to možné. Znovu vidí svoji matku. Po více jak čtyřech letech.

Hladila ji po vlasech a tiskla k sobě tak silně, v touze nikdy znovu ji nepustit. Už se nechtěla loučit. Znovu by to nezvládla.

„Maminko,“ vzlykla, jakmile ji žena vzala jemně za ramena a odtáhla, aby ji mohla pohlédnout do zmáčené tváře od slz.

„Jsi celá promrzlá. Cos to dělala, dítě moje?“ Zeptala se, se strachem. „Proč si se pokusila vzít život? Měli tě chránit!“ zašeptala si pro sebe.

„Jak-jak víš, že jsme skočila?“ Popotáhla zaskočeně, načež upřela na matku nevěřícný pohled. Ona o tom věděla. Věděla o celé situaci a nikdy jí nic neřekla. Vytrhla se z hřejícího náručí a o krok ustoupila do zadu.

Měli ji chránit... ale nechránili. Ničili ji. 

„Nechala jsi mě tu samotnou. Nechala jsi mě odvléct do tábora smrti, kde si se mnou celou dobu jen hrají.“ Dívka zoufale složila tvář do dlaní.

„Ne děťátko moje,“ zavrtěla hlavou. „Nenechala jsem tě samotnou. Nikdy si nebyla sama. Vím, že si myslíš, že jsi byla, ale to není pravda. Celou dobu máš okolo sebe lidi, kteří tě chrání, kteří tě milují!“

„Lžeš!“ vykřikla. „Nikdo mě nemiluje. Nikdo mě nechrání. Pouze mě chtějí nastrčit do války!“

„Holčičko, mrzí mě to. Musela jsem to udělat. Musela jsem tě ochránit a to byl jediný způsob.“

„Strčit mě do cely? Nechat mě stát se děvkou pro nenasytný prasata?“ Vykřikla nevěřícně. „To je způsob tvé ochrany?“

„Ne! Ovšem, že ne.“ Namítla zoufale, přičemž udělal krok k ustupující dívce. Trhalo jí vidět bolest v jejích očí. Nedůvěru. Strach. Bála se jí vlastní dcera. „Slíbil mi, že se tě nikdo nedotkne. Že se o tebe postarají a udrží tě v bezpečí. Dokážou to, co já bych ti nedokázala dát. Bezpečí.“

„ Já vím, co znamená bezpečí.“ Zavrčela. „Zůstat se svojí dcerou! Ať to znamená cokoli, nikdy ji neopustit. Nenechat ji celý život ve lžích.“

„Brzy pochopíš, o čem mluvím. Již brzy.“

Zmateně se zarazila. Zlost z ní z nějakého důvodu vypršela. „O- o čem to mluvíš?“