War-love-death

41

Letní podvečer snášel na jižní část ostrova osvěžující křišťálovou krůpěj, jejíž nenadálá přítomnost ohromila celou zemi. Bylo to již několik let, kdy se naposledy příroda smilovala a dopřála obyvatelům vyprahlých vesnic a měst onu vzácnou tekutinu. Většina obyvatel již ztratila naději, již nedoufala v navrácení tak krásné a života darující průtrže kapek, jejichž obsah může zachránit nejeden život. Země pomalu umírala, nebylo to viditelné, alespoň ne tolik, jak se předpokládalo, avšak přesto voda již v zabydlených oblastech nebyla tak samozřejmou součástí, jako tomu kdysi bývalo. Šetřilo se, kde se dalo.  Zástupci měst zajišťovali nutná opatření, vydávali stále nová pravidla k užívání veřejného proudu, až to nakonec došlo k uzavření kanálů, aby se alespoň trocha vody schovala na nejhorší dny, kdy budou i řeky a jezera vyprahlá a obyvatelé nebudou mít jinou možnost, než se obrátit na své pány o pomoc.  Matky pro své ratolesti schovávaly vodu, stejně jako na vaření a praní prádla, které však musely omezit a nakonec chodit prát do řek v nejbližším okolí jejich domova.

To vše dnešním večerem skončilo. Mrknutím oka se z hustých černých mračen pokrývající celou temnou plochu, jež ještě před několika minutami, byla naprosto prázdná a čistě modrá, se zářícím žhavým sluncem pouštějící své štiplavé paprsky na unavené obyvatele, začaly hrnout obrovské krůpěje křišťálových slz.

Lidé překvapením vylézali ze svých suchých obydlí, nezajímali se o svá zvířata na pastvě, ani o pověšené prádlo, jež se jim sušilo a nyní bylo znovu celé mokré. Naopak. Radovali se. Každá tvář se rozzářila, děti vesele tančily, pištěly a cákaly vodu, jež se za tak nepatrnou chvilku stačila usadit na vyprahlé zemi, jež všechno nestačila čerpat na jednou. Ženy štěstím plakaly, objímaly se se svými přítelkyněmi z okolních domů, zatímco všichni muži vyvalili sudy, odklopili víka od studen a nanosili každou objemnou nádobu, jež jim zajistí živobytí na několik týdnů.

Celá země se radovala. Dočista zapomněla na blížící se válku a nebezpečí, jež přichází přes moře. Slavila naději, jež jim dnes příroda svým darem poskytla.

Ačkoli netušili, jakou podobu jejich dar nese. Neuvědomovali si bolest, jež nesla každá jednotlivá kapka snášející se na zem. Neměli ponětí, proč země pláče.

Netušili, že jejich dar, jsou slzy pro nevinnou dívku.

Stála na zápraží. Jediný krok a navždy opustí zdi jejího vězení, její ochrany. Jediný krok a ochutná vlhký vzduch smíchaný s chladnými kapkami, jež se před ní z ničeho nic spustily na zem. Jediný krok a vydá se vstříc svému osudu. Své smrti.

Hrdě zvedla hlavu, narovnala ramena, a aniž by se jedinkrát otočila na stráže netrpělivě postávající za jejími zády, udělala ten konečný krok.

Smršť vody ji během jediné vteřiny dočista promočila na kost. S uvolněnou tváří vzhlédla na černé nebe, pokryté pouze černými mraky, rozpřáhla paže a zavřela oči. Nechala se pohltit tolik milovaným deštěm, jež ji vždy zbavil každé starosti a smutku. Který ji dokázal rozveselit pouze nabídkou k tanci uprostřed louky plné čerstvě vonící mokré trávy, jejíž stébla ji hladila po bosých chodidlech a vyzívala tak k novým pohybům, jež její tělo dokázalo během několika vteřin bezchybně předvést.

Nechala své smysly naprosto ovládnout hudbou, jež dopad křišťálových střípků slz vytvářel a poddala se oné svobodě, jež jí v onu jedinečnou chvíli znovu zbavil myšlenek a starostí. Nebylo nic. Žádná bolest, žádní vojáci a tábor, žádná starost o své milované, žádné myšlenky nad smrtí. Byla pouze ona. Dívka tančící v dešti.

Avšak i tato svoboda skončila příliš brzy. Stejně rychle, jako celý její život, bude ukončen během několika málo minut. Prosila, aby to byli pouze minuty. Nechtěla trpět hodiny, či dokonce dny.