War-love-death

47

Utíkala.

Uháněla lesem, jehož stromy pro ni znamenaly bezpečí. Šípy prolítávající každou vteřinou kolem každé části jejího ucha, neslyšně dopadaly do země pod její nohy, či se zabodávaly do nejnižších částí kmenů. Kůra opadávala, šišky padaly, zatímco dívka se bez dechu snažila dostat dál. Daleko od ozbrojených vojáků, kteří dost tvrdě šli po jejím životě.

Jak to, že se zase do takový šlamastiky dostala tak brzo? Byla si jistá, že jí nikdo neviděl. Dávala si pozor, aby ji nikdo neviděl, a přesto se jí to zase nepovedlo.  Plížení nebude její nejsilnější stránka. Teď už si tím byla jistá.

Šípy nelítaly vysoko, nepřátelé namiřovali nízko své zbraně, jejichž unikající střely měly jediný cíl.

Bolestně zasyčela; jeden z šípů napoprvé neminul. Malé kovové hroty prolétávaly rychle, bez jediného zaváhání ji nutily k ústupu. Tlačily ji na jiné zbraně, jež na ni byly nastražené, ale Emelin se jim doteď dokázala statečně vyhnout. Až do teď.

Za běhu pálili jeden šíp za druhým, bez mrknutí oka znovu stříleli na neozbrojenou dívku, jež s koncem sil utíkala a snažila se zachránit svůj život. Nikdo se nezajímal o její osud, všem záleželo na vlastním; aby za přinesenou kořist dostali řádnou odměnu v podobě peněz, žen či klidu a mohli se s čistým svědomím, že zachránili svoji rodinu, zase vrátit domů.

Konečně ji obklíčili, vypálili řadu šípů na její oslabené tělo a nahnali ji přímo do pasti. Jediný nabroušený hrot pevně připevněný ke smrkovému dřevu s pár pírky na druhém konci bez slyšně opustil správně mířenou kuš. Neminul.

Neodvážila se sklopit zrak na ránu v lýtku. Byla si vědoma, své nohy z níž ji nyní čouhal kus onoho předmětu, jež jí již několik minut ohrožuje na životě. Ale stále žila, nezemřela, pouze ji postřelili, a přesto, že to pálilo jako čert, nezastavila se.  Nepolevila v bolesti, ono se snad zdálo, že ještě přidala. Strach o život, dokáže udělat divy.

Kéž by to bylo pouze o vlastním životě. Kéž by se nemusela bát o další život.

Ale ona se strachovala. Nebyla sama. Už dlouhé dny, jestli ne týdny, se o vše dělila. Přála si být teď byla sama, nesdílet své tělo s tvorečkem, jež v ní každým dnem rostl. Kéž by se s ním nemusela dělit o energii, která ji každou vteřinou běhu, ubývala nesmírnou rychlostí.

Překvapeně vyjekla, jakmile ji cizí prsty škubly za předloktí, aby ji přitiskly k mohutnému kmenu stromu. Dříve, než si stačila vyděšeně vykřičet hlasivky, ji veliká dlaň překryla ústa a svým tělem natisknutým na její, znemožnila veškerý pohyb.

Překvapením zkameněla. Oči barvy mléčné čokolády naléhavě hleděly do jejích, krásné řezané rysy, zatnutá čelist a pevné svalnaté tělo zahalené ve stejném oděvu, jako každý voják se úpěnlivě tiskl na její tělo.

„Ty?“ zašeptala okamžitě, jakmile spustil dlaň z jejích rtů. Nemohla tomu uvěřit. Znovu tam stál; oblečený v brnění a barvách nepřátel, ostražitým pohledem, ozbrojen zbraněmi, jež by neváhal kdykoli použít. A zase ji zachránil život.

„Šššš!“

„Ale-“ nereagujíc na varování, chtěla něco namítnout, avšak ji znovu svoji velkou rukou umlčel.

„Drž sakra hubu, nebo nás oba zabijou,“

Přikývla. Ačkoli ji jeho přítomnost děsila, nechtěla zemřít.

Nepočítala vteřiny strávené v bezpečí mohutných stromů, schovaná před zraky nepřátel s bojovníkem, jež jí naháněl hrůzu. Nepočítala, kolikrát se rozhlédl okolo, než s ní vyrazil, bez jediného slova, zpátky do lesů, o kterých věděla, že vedou k moři. Nepočítala vojáky, kteří kvůli narušení jejich cesty padli s překvapeným výrazem, zrazení vlastním mužem. Počítala otázky. Tolik se jich honilo její hlavou; proč ji znovu zachránil? Kdo mohl být? Proč jí zase odmítal cokoli prozradit? Bál se snad někoho? Hrál na ni tentokrát něco? Snažil se tehdy její záchranou získat důvěru, aby ji tentokrát mohl zabít? Kdo k čertu byl?

Absolutně se ztratila ve výru vlastních myšlenek, znovu a znovu. Nikdy se nepoučí z předešlých chyb, nikdy si neuvědomí, že v situacích, ve kterých ji jde o život, a do nichž se dostává nějak podezřele často, by se měla soustředit na své okolí a na své bezpečí. Ne na své zpropadené myšlenky, jež jí jen zatěžují mysl a nechávají nepřipravenou.

Přesně jako teď.

Než si to stačila uvědomit, silou narazila do jednoho z nejbližších stromů, zatímco se okolo ní znovu seskupili nové tváře nepřátel. Zděšeně polkla, střelila pohledem na k bojovníkovi, jež jí dvakrát zachránil život a jež právě bojoval o svůj se třemi vojáky zasazující ránu za ránou proti jeho tělu. Nedokázala dlouho udržet pohled na svém společníkovi, musela se zaměřit na vlastní společnost. A zatraceně rychle musí vymyslet, jak se odtud dostane.

Věděla, že proti nim nemá šanci. Ne, když je jich minimálně osm. Osm velice dobře ozbrojených a jistě zkušených nepřátel, kterým jde o její hlavu. Nebo ji snad chtějí živou? Musejí ji dovléct stále při vědomí, nebo to bylo druhé straně ukradené a pouze chtěli její tělo, jistotu její padlého rodu a vlády.

Těkala z jednoho obličeje na druhého. Zkoumala každičkou část jejich tváře, každý sval, každé mrknutí… Nic. Nenarazila na nic, co by ji dokázalo na její otázku vynést přijatelnou odpověď.

Nezbývá ji nic jiného…

Bude si muset odpovědět sama. Když ji odmítli dát odpověď, kterou chtěla slyšet, vezme jim to, pro co si přišli. Nedovolí, aby dostali její tělo.

Živé, či mrtvé.

Ale k tomu potřebuje zbraň. Má li jim dát lekci, musí ukázat, co pro ni znamená smrt.

Vysvobození.

To je přeci ono, nebo ne?

Dokáže si vzít život. Dokáže přetrhnout znovu nalezené pouto s Haroldem. Dokáže ho navždy opustit.

I kdyby ano, zvládla by to poslední?

Dokáže zabít své dítě?