War-love-death

1

Seděla jsem ve špinavém, tmavém koutě v jedné z cel, patřící otrokům, nohy jsem měla pokrčené, hlavu opřenou o kolena a rukama jsem si objímala nohy. Nebylo to nic pohodlného. Všude byl písek a horko. Už ani kamenné stěny nedokázaly shladit popálenou kůži od přímého slunce, zasahující den co den mé tělo.
Nebyla jsem v cele sama. Byly tu se mnou další dvě dívky, řekla bych, že jsou stejně staré jako já. Je to poprvé, co ke mně někoho dali. Jsou nové, jejich tváře jsem v pohlcující tmě nemohla spatřit, ale vím, že bych je stejně nepoznala. Jejich oblečení, skládající se z bílého hadru střiženého do řeckého stylu šatů, bylo stále čisté a celé, zatímco moje, bylo spíše hnědé a potrhané.
Bylo mi líto, když si pomyslím, že budou muset vytrpět to, co já a ostatní. Zatím neví, co je čeká, myslím, že ani netuší, kde jsou, jelikož jejich sny je pohlcují a nechtějí je pustit. To je jedině dobře. Dnes je nechají spát, nabrat síly a až se probudí, uvidí se, kam je spolek přidělí.
Ale já vím, že budou pracovat stejně jako já.  Jistě jsou krásné a mladé. Jiné už ani nepřivádějí, jelikož všichni vědí, že takové mají vojáci nejraději. Musí si přeci taky užívat, i když se to každé z nás hnusí. To ale nikoho nezajímá. Prostě si s námi užijí a potom nás hodí zpátky. Čím dřív se dostaneme zpátky do cely, tím líp, jelikož se vyspíme a ráno začneme pracovat, kde nás zrovna potřebují. Já nejčastěji pracuji u vody a v kuchyni. Už jsem toho ale vyzkoušela… Nošení dřeva je nejhorší. Celý den přenášet dřevo na spalujícím slunci a na očích těch hnusáků. Nic vás nepotěší víc, než pokřikování o slibování vaší noci s ním-až nadejde čas.
„Prosím ne…nedělejte to.“ Vykřikla jedna z dívek ležící v koutě. Aniž bych si to uvědomila, klečela jsem před ní s rukou nataženou kousek od jejích vlasů. Měla je černé jako uhel a hebké jako pavučinku. Nejspíš také pocházela z dobré rodiny.
„Pššš, neboj se, je to jen sen,“ utěšovala jsem ji. Bylo to zvláštní, ale něco mi říkalo, že jí musím pomoci. Nesmí tu být sama, jako jsem tu po celou dobu byla já.
Děvče s sebou trhlo a sípavě se nadechlo. Posadila se, přičemž se zmateně rozhlédla a následně začala křičet. Sakra, měla vážně trhající uši hlas.
„Neboj se mě, já ti nic neudělám,“ pokusila jsem se usmát, avšak nebyla jsem si jistá, jestli se mi to povedlo. Nedokázala jsem se usmát od první vteřiny strávené v tábořišti.
Černovláska se ode mě pošoupla, čímž se tak vytvořila velká mezera mezi námi. „Kdo-kdo jsi… a-a kde to jsme?“ hlas měla tichý, přeplněný strachem.
Moje oči byly upřené na její špinavou tvář. Oči měla rozšířené nevědomostí a strachem. „Jsem Emelin. Nemusíš se mě bát, já jsem na tvé straně.“ Zvedla jsem ruce do výše ramen.
„A-ale, kde to jsme?“
Povzdechla jsem si. Nikdy jsem nebyla nucena někomu-komukoli- oznámit, že se stal zajatcem největšího, nejsilnějšího-tím pádem-nejhoršího tábořiště celé země. Netušila jsem, že to bude tak těžké, otevřela jsem pusu, avšak žádný zvuk nevycházel ven.
Dívce se v očích leskla slza, zakrývající strach. „Ne,“ vydechla. „To není možné. Utekla jsem. Podařilo se mi se sestrou utéct…“ slova se jí zadrhla a zajíkla se.
„Se sestrou?“ jen nepřítomně kývla. „Je to ona?“ bradou jsem naznačila za ni směrem ke druhé dívce, u které už klečela. Ani jsem nemrkla…
„Naomi,“ vydechla jméno své sestry, přičemž s ní lehce zatřásla. Přikradla jsem se trošku blíž, abych si dívku mohla lépe prohlédnout, ale neodvážila jsem se jít až tak blízko. Ve tmě jsem dokázala rozeznat jen, že Naomi měla blonďaté vlasy střižené k ramenům, zatímco druhá dívka měla vlasy tmavé a dlouhé.
„Aro?“ zamumlala a ještě více se přitiskla k sestřině tělu.
„Jsem tu, jsem tu s tebou, ničeho se neboj,“šeptala blondýnce do vlasů a kolébala se s ní, jako s děťátkem.
Tiše jsem přešla zpátky do svého kouta a posadila se. Nechtěla jsem narušovat chvilku mezi sestrami.
Slyšela jsem je dlouho, jak pláčou a snaží se vymyslet plán útěku, který byl naprosto zbytečný. Pokusilo se tu o ni dost dívek, i já ji plánovala, ale v čas jsem si to rozmyslela. Byla to cesta, která nevedla ven, ani do náruče smrti. Místo toho vás zavede přímo k ďáblovi, který z vás vytříská duši a nenechá vás na pokoji, dokud z vás nezbude jen prázdná schránka.
Nikdy se nepodařilo odtud utéct. Celý tábor je obklopen hradbami, přičemž se nachází mezi mořem a lesem. Vše je střeženo, nikdo nestojí o zbytečné ztráty.
„Měli byste spát,“ poradila jsem. „Zítra vás čeká důležitý den, musíte být silné.“ Střelily ke mně tázavým pohledem, ale já jen zavrtěla hlavou. „Chcete-li se trošku prospat, je na to nejlepší čas. Neřeknu vám, co se bude zítra dít. Už jen pro vaše dobro.“
„O-o čem to mluvíš?“ Zeptala se Ara. Ignorovala jsem ji, stejně tak další otázky, které se mi snažily pokládat. Neodpovídala jsem. Pokud bych odpověděla jen na jednu z nich, musela bych i na další a další, a poté by nedokázaly zamhouřit oko.
„Chcete-li přežít,“ zastavila jsem proud otázek, „musíte se vyspat!“ S těmito slovy, jsem je nechala vystrašené a zmatené napospas svým myšlenkám, a sama se uložila, k pár hodinovému spánku.