War-love-death

40

Byl to zvláštní pocit sedět v koutě cely, jejíž zdi pro ni byly dříve útočištěm. Jedinou částí z celého tábora, kde mohla být sama, odpočívat bez jakýkoliv šumů a hluku okolních dívek a vojáků. Kde mohla sama v tichu plakat nad svým osudem stejně jako polovina z dívek odvedených od svých rodin. Teď byla jejím vězněm. Vězněm těch zdí plných jejího smutku, jež za ta léta do sebe vstřebaly a už nikdy nepustily. A nikdy nepustí. Poprvé za celou dobu byla za zamčenými mřížemi, do kterých pasoval pouze jediný klíč. Docela se bála, aby se neztratil, to už by se odsud nemusela nikdy dostat.

Seděla jako obvykle. Nohy pevně přitisknuté k zesláblému tělu, záda přilepená k chladnému koutu, o nějž si opírala i hlavu. Oční víčka ji přišla strašně těžká z neustálého padání, toužíc po trochu spánku. Věděla, že by si měla odpočinout. Načerpat síly na budoucí hodiny, to by ale nesmělo být zrádného hlásku v její hlavě našeptávající jí pouze dvě slova. Smrt přichází.

Již třetí den seděla na stejně zpropadeném místě s rozbolavělým tělem, zdřevěnělýma nohama z nulového pohybu, zády škemrajícími alespoň o milimetrové hnutí a protáhnutí, zatímco hlava ji třeštila z nedostatku vody stejně, jako žaludek se hlasitě hlásil o pozornost naříkáním. Nedostala jediný kus jídla, jediný drobek již přes dva dny. Neprosila se o něj. Věděla, že by to nemělo cenu, naopak by tím pouze pobavila stráže u její cely. A to bylo to poslední, o čem teď snila. Ukázat svojí slabost, ačkoli byla na kilometry viditelná. Avšak tělo s ní nesouhlasilo. Dehydratace si vyžadovala své oběti, což dělalo Emelin ještě slabší.

Nepředpokládala, že by jí někdo přinesl cokoli k požití. Stejně, jako po těch hodinách už ani nečekala návštěvu jakéhokoli druhu. Byla unavená z čekání. Ztratila veškerou sílu, už si ani neuvědomovala fyzickou bolest, jež jí způsobili při odervání od Harolda. Nepřipouštěla si fakt, že už ho nejspíš nikdy neuvidí. 

„Jste odsouzená k trestu smrti.“ Ihned jak to mladík vyslovil, cítila ztuhlost Harryho těla. Napnul se, načež ji více přitiskl ke svému tělu, jež pro ni sloužilo jako štít. Věděla, že je nenechá ji odvést bez boje. Byla si jistá, že by pro ni klidně zemřel, jen aby ji ochránil. Teď už to věděla.

„Pane, odstupte od zrádkyně, je to rozkaz.“ Pronesl onen samý mladík, načež mečem ukázal směr, kam se měl kudrnatý bojovník přesunout. Ten se však nehnul ani o milimetr. Dál vražedně zíral na skupinu bojovníků, jež se opovážila je vyrušit, dokonce odvést jeho dívku pryč od něho. Možná navždy.

„Pane, radím vám-“ začal, přičemž udělal krok vpřed, avšak větu už nedokončil. S bolestí se chytl za zlomený nos od pěsti bojovníka, jehož vztek překonal všechny hranice.

„Ty se opovažuješ mi něco nařizovat?“ sykl, načež chytl vojáka za límec košile vykukující z brnění. Aniž by kdokoli stačil mrknout, voják se skácel k zemi pod ranami bojovníka.

„Je to rozkaz,“ zaskučel, čímž dal ostatním vojákům povel k akci. Bylo mu proti srsti útočit na jeho vůdce, na jediného bojovníka v táboře, který měl dobře promyšlený každý krok souboje, a který je tolik naučil. Bál se ho víc než celého tábora dohromady, ale věděl, že rada má hlavní slovo. A to musel splnit. „Chopte se jí.“

V tu chvíli se strhl naprostý zmatek. Dívka neschopná pohybu, upírala oči plné slz na Harryho, jež dával rány každému, kdo se k ní snažil přiblížit. Už zase se jí snažil někdo zabít. Znovu na ni byla našitá léčka, ze které nebylo cesty zpět.

„Harry,“ promluvila slabým hlase, načež ho chytla za paži. Věděla, že nemá cenu bojovat. Ne tady. Ne, když spravedlnost neexistovala. Ne, když neměla kam jinam jít, protože to by po ní přesně Harry chtěl. Aby utekla. Nezdržovala se a utekla do bezpečí lesů, které tak dobře zná. Aby utíkala celý život, protože to by přesně musela udělat. Po zbytek žití se jen schovávat a strachovat, že ji najdou buď oni, nebo ti druzí a udělají ji něco mnohem horšího, než připraví na smrt.