War-love-death

34

„Kde to jsem?“ zeptala se Emelin, rozhlížející se okolo. Nic tu nebylo. Nic kromě bělma a její matky.

„Tam kde chceš být,“ opověděla tajemně, přičemž na dceru upřela svůj pronikavý pohled.

„Chci být doma.“ Namítla, načež pohledem sklouzla na bříško. Nevěřila slovům své matky. Bylo nemožné, aby čekala dítě. Jeho dítě. Ne v tom táboře, kde dívky, aniž by to tušily, pily jed ničící jejich tělo zevnitř a zabraňující v početí. V táboře, kde tento přípravek dostávala každá dívka. Nebo snad ne?

„Ty jsi doma. Právě sníš a snažíš se vzpomenout.“

„Vzpomenout? Vzpomenout na co?“

Žena si unaveně povzdechla a udělala krok ke své dceři. „Tvé podvědomí bojuje. Chceš zapomenout na všechno zlé, zapomenout na svůj osud ale chceš žít. Proto jsi tady. Jsi zastrčená v zákoutí své mysli a čekáš na vhodnou příležitost, kdy se vrátíš a vše napravíš.“

Dívka vzpurně zvedla svůj pohled od bříška skrytého pod dlaní. „Nemám co napravovat.“

„Vím, že se cítíš ublížená. A máš na to veškerá právo, ale prosím,“ upřela na dceru zoufalý pohled, „prosím, mysli na svůj lid. Na lidi, přátele, které máš ráda. Děti, se kterými sis hrávala. Na jejich matky přející si jediné. Mít a udržet své děti v bezpečí. Mysli na sebe. Na své dítě…“

„Ale vždyť já,“ vzlykla,“ ani pořádně nevím, kdo jsem.“

„Proto se musíš vrátit. Proto, abys odkryla, co jsem ti nikdy nemohla a stále nemohu říct. Musíš to zjistit sama.“

„Zapomněla!“ vykřikl zoufale vysoký bojovník. Stál uprostřed bílé místnosti páchnoucí po dezinfekci a krvi. Aniž by si to uvědomoval, stál zády k lůžku, v němž ležela nejdůležitější osoba, kterou kdy potkal, a bránil ji vlastním tělem, před nežádoucími pohledy čumilů, chodící ji pravidelně kontrolovat.

„Uklidni se,“ chlácholil ho mužský hlas, přičemž střelil pohledem ke spící dívce. „Ztratila paměť, ale nikdo nemůže vědět, na jak dlouho. Dříve to bylo naprosto běžné. Buď se bouchli do hlavy, anebo prostě zapomněli sami od sebe. I ty zapomínáš. Nevybavuješ si detaily. Jí se to pouze stalo ve větší míře.“

„Ve větší míře?“ zavrčel překvapeně, z kamarádova klidného chování. „Nepamatuje si poslední tři roky!“

„A předešlých čtrnáct let si pamatuje dokonale. Zvláštní, že?“

Bojovník nevěřícně zavrtěl hlavou. „Myslíš si snad, že to hraje?“

„Jen,“ pokrčil rameny mladý člen rady, „si myslím, že si pamatuje víc. Nebo si postupně pamatovat bude. Vzpomínky se budou postupně odhalovat a ona nakonec znovu na vše přijde. Jen netuším, jak dlouhá doba může mezitím proběhnout. Kolik času ztratíme.“

„Ne! Nemáme tušení, kolik si toho pamatuje. Jedno odpoledne nestačí na odhalení.“

„Možná je to tak lepší,“ zauvažoval Louis. „Možná, že když ztratila paměť, je v bezpečí. Uvažuj, přišla na příliš mnoho. Odkryla, co mělo být skryté. Pro její bezpečnost bude lepší, když si nevzpomene.“

„Bezpečný život,“ vyplivl znechuceně. „Není pro ní bezpečný, že nemá tušení kdo je. Ne, že po ní jde celá západní strana. A možná ještě polovina z východní.“

„Nevíme jistě, zda se k nim přidali.“

„Ty to nevíš jistě,“ zasyčel, přičemž ke kamarádovi udělal krok.