STAY✔️

ELEVEN

Dneska mají přijet Ben a Dylanem. Vůbec je neznám, ale co říkali, tak by mohli být fajn. Debbie mě přemluvila, abych jela s nimi je vyzvednout na letiště. Moc se mi nechtělo, ale nakonec jsem svolila. Je jedenáct dopoledne a oni mají přiletět ve tři. Mám dost času se tedy naobědvat a když tak ještě zajít k Debb. Claire byla doma a Philip zrovna někde na schůzce, Večer prý ale bude doma. Tu hodinu do oběda jsem proseděla na mobilu psaním Ann. Ta holka je střelená. Prý abych se nezamilovala. Pche! Nad tím jsem se musela zasmát.

"Chris! Oběd!" Zavolala na mě ze zdola Claire.

"Už jdu!" Křikla jsem zpátky, mobil hodila na postel a šla dolů. Už to tu vonělo špagetami. Mé nejoblíbenější jídlo. Tedy, až po palačinkách. Claire zrovna dávala na stůl. Sedla jsem si na svou židli a čekala, než přede mne postaví talíř s tím božským jídlem. Ještě mi podala vidličku. Někteří lidé to jí lžící, což tedy nechápu. Já se to vždycky učila jíst jen vidličkou a nevyměnila bych to. Claire se posadila a už mi jen popřála dobrou chuť. Pustila jsem se do toho a za chvíli jsem měla snědeno. Přidala jsem si. Do pár minut ž to bylo ve mně a tak jsem se tedy zvedla od stolu. Claire už dávno dojedla, takže jsem sklidila nádobí a šla ho umýt.

"Kdy jedete pro ty dva?" Zavolala na mě Claire z obýváku.

"Ve tři jsou prý na letišti. Pojedu s Debb a Aidenem. Neboj."

"Nebojím se. Akorát mám špatné zprávy. Musím na chvíli do práce. Ale do čtyř jsem doma. Je mi to moc líto....." Odmlčela se. " Mám nápad, když jede zítra Phil do toho vedlejšího města, mohli bychom zajít na ty nákupy. Minule útes, zítra nákupy?"

"To zní dobře." Rozzářila jsem se. "A nedělej si starosti. Já to chápu." Usmála jsem se.

"Díky zlato. Jsem ráda, že tě máme." Políbila mě na čelo a začala se obouvat.

"Já vím. Jsme prostě dokonalé dítě." Řekla jsem ironicky a ona se rozesmála.

"Samozřejmě. Měj se. Pa." Zamávala mi ode dveří a už jen zabouchla. Jen jsem si povzdechla. Vím že to dělá pro mě, ale celkem mi chybí. I když to nedávám najevo. Ale, ona to nedělá schválně. Prostě má takovou práci.

Vyběhla jsem schody nahoru a napsala Debbie. Když neodepisovala, rozhodla jsem se, že si udělám alespoň úkol na fyziku. Fyziku nesnáším. Nikdy mi to nešlo. Na to prostě nemám mozek.

Po asi hodině útrpného přemýšlení mi oznámil mobil, že Debb konečně odepsala.

Za půl hodiny vyrážíme. Ať jsi připravená. :)

Neboj. ;D

Bojim. =D Co děláš?

Snažila jsem se udělat úkol z fyziky, ale moc se mi to nedaří. Nejsem Einstein! :/ =D

Tak pak řekni Dylanovi. Ten je v tom až moc dobrej. Strašně mu jdou tyhle předměty. To je Einstein. =D

Možná, až ho poznám :) Teď se jdu připravit. Zatím pa.

Pa.

Mobil jsem položila na stůl a přešla ke skříni. V teplákách a vytahaném triku bych asi nemohla jít. Vytáhla jsem džíny a tričko s krátkým rukávem. Vlasy jsem poté sčesala do vysokého culíku. Nemalovala jsem se. Namám to ve zvyku. Byla jsem spokojená. Vzala jsem si malou tašku přes rameno a do ní hodila mobil a peněženku s klíči. Všude jsem všechno vypojila z elektřiny a vyšla ven. Akorát. Hayelyovi už také vycházeli ven.

"Páni. Sekne ti to." Usmála se na mě Debbie. Sama na sobě měla tmavě růžovou sukni a v ní zastrkanou naopak světle růžovou blůzku. Slušelo jí to. Zvlášť, když jí její blonďaté vlasy spadaly na záda v jemných vlnách.

"Tobě taky." Usmála jsem se.

"Fajn holky. Konec povídání. Nasedat." Zasmál se Aiden. Nasedli jsme do auta. Řídil Aiden.

- - - - - - - - - -

Stojíme na letišti aspoň deset minut. Už mě to nebaví. Najednou ale Debbie vedle mě vyjekne a podívá se před sebe. Zaměřím se tím směrem taky a vidím přicházet dva kluky. Jeden menší se světlejšími vlasy a druhý je vyšší s tmavšími vlasy. Jsou si dost podobní.

"Čau Benne. Nazdar Dylane!" Pozdraví je Aiden a podá si s nimi ruce takovým tím klučičím způsobem.

"Čau brácho!" Pozdravil ho ten vyšší a svůj pohled přesunul na Debb.

"Vypadáš jinak." Usmál se. "Krásnějc."

"Děkuju. Ty taky nejsi k zahození." Zasmála se.

"Tak ti tedy děkuji." Zasmál se. Oba se ještě pozdravili s tím menším. To bude nejspíš Ben. Pak se ale všechna pozornost přesunula na mě.

"Ehm...tohle je Chris. Moje kamarádka." Představila mě Debbie. Koukala jsem na ně. Nevydala jsem hlásku.

"A-ahoj. Tě-těší mě." Cítila jsem, jak mi tváře začaly hořet. Dylan, ten vyšší se jen ušklíbnul a dál na mě civěl.

"Mně taky." Usmál se Ben a podal mi ruku. "Jsem Ben." Měla jsem pravdu. Teď se ale všichni otočili na Dylana. Čekali co udělá.

"Rád tě poznávám." Řekl. Jen tak.

"J-já tebe taky." Cítila jsem, jak se mé srdce rozbušilo, když na mě upřel jeho tajuplné oči. Ježiši! Na co to zase myslíš?! Okřikla jsem se v hlavě. Jen jsem nad sebou lehce pokroutila hlavou.

"Tak pojedem ne?" Zeptala se Debbie. Všichni souhlasili. Když jsme odcházeli z letištní haly cítila jsem na sobě něčí pohled. Otočila jsem se a uviděla Dylana, jak na mě kouká s úšklebkem. Lehce jsem zrudla a hned se zase otočila. Uslyšela jsem menší uchechtnutí a pak jen nastoupila do auta. Seděla jsem vzadu s Debbie a Benem. Ben byl moc milý, ale nevím co si mám myslet o Dylanovi. Ale v jeho přítomnosti jsem se cítila jinak. Srdce mi začalo rychleji tlouct a dech se zrychloval. Potkala jsem ho poprvé, ale přesně tohle jsem cítila. Cítila jsem to, co jsem ještě nikdy necítila.

. . . . . . . . . . . . . . .