STAY✔️

THIRTY-SIX

Probudily mě sluneční paprsky dopadající na mou tvář. Večer jsem se odplazila k sobě do postele a usla. Už jsem z celého toho pláče byla unavená. Když si na to vzpomenu, chce se mi křičet. Chce se mi brečet. Chce se mi řvát. Chce si mi i smát. Tolik různých pocitů se ve mě střídá, že se nakonec jen zhroutím do postele zachumlaná v dece a s kbelíkem zmrzliny v ruce. Takhle to tedy aspoň vidím. Zvednu se, celá rozlámaná, a vejdu do koupelny. Mastné vlasy, opuchlé, zarudlé oči a bledá tvář. No, vypadám úžasně. Opláchnu si obličej studenou vodou a vlezu si do sprchy. Pustím na sebe ledovou vodu, abych se probudila trochu k životu. Vylezu, zabalím se do ručníku a vyfoukám si vlasy. Vejdu do pokoje, kde si vezmu něco na sebe. Obléknu se do černého overalu a jdu zpátky do koupelny. Učešu se, vlasy nechám rozpuštěné, a vyčistím si zuby. Sejdu dolů, kde na mě čeká překvapení.

"Dobré ráno!" Vyjekne Claire a přiběhne mě obejmout.

"Ahoj!" Sevřu ji pevně. " Vy už jste se vrátili?." Usměju se a odtáhnu.

"Ano. Dneska ráno, asi v půl šestý. Jak ses tu měla?" Zeptá se a vydá se zpět k lince, kde dodělává snídani.  Sednu si před ní za takový bar a usměju se.

"Šlo to." Částečně zalžu. Bylo to krásné až na situaci, ve které právě jsem. Nikdy jsme spolu nechodili. Ale...prostě je to tak. Já ho nejspíš miluju a...

"Zlato?" Vyrve mě Claiřin hlas z přemýšlení o našem vztahu.

"Hmm?" Kouknu na ní modrýma očima.

"Poslouchala jsi?" Zeptá se.

"Promiň, cos říkala?"

"Že ti potom ukážu fotky. A taky to, že jsme ti sehnali doučování." Usměje se.

"Vážně? Koho?"

"Dylana." Usměje se, ale mně se zastaví srdce. Vážně?! Právě...no, uh! To přece nemůže myslet vážně! Ona sice neví, co se stalo, ale stejně! Chtěla jsem křičet, že to nechci! Že nechci, aby mě doučoval, ale místo toho jsem seděla tichá jako pěna.

"A-aha. A kdy jsi na D-Dylana narazila?" Zeptám se se zrakem zabodnutým do země.

"Když jsem šla ještě ráno nakoupit. Potkala jsem ho u Haylyových na zahradě. Říkal, že už jste se spolu jednou učili, tak jsem ho požádala, jestli by to ještě chvíli nedělal. Nabídla jsem mu i to, že mu zaplatím, ale odmítl. Je to takový zlato." Celá se nad ním rozplývala. Chvíli se mi chtělo i brečet. Myšlenka, že ho budu teď vídat hodně často, v mém domě a ještě z přání Claire, která je vlastně moje matka, i když není. Panebože! Do čeho jsem se to zase dostala?! Nemohla jsem ale nic říct. Musela jsem předstírat, že je vše v pořádku. Takže jsem nasadila svůj falešný a neprokouknutelný úsměv a jen přikývla.

"Fajn." V rychlosti jsem se na ní podívala a pak rychle odvrátila zrak na talíř přede mnou, který tam Claire postavila. Dala jsem se do jídla a ani nedutala. Pořád jsem přemýšlela nad nějakým způsobem, kterým bych se tomu dokázala vyhnout, ale na nic jsem nepřišla. Sakra! No nic. Budu si muset dokázat udržet 'profesní' odstup a odměřenost. Nebo si to s ním vyříkat, ale na to pávě nemám sílu. Nedokážu, a jsem si tím vědoma, podívat se mu do očí. Do těch zatraceně krásných očí, které mi ale lhaly. Jeho oči....myslela jsem si, že v nich vidím lásku. Byla to láska, ale k někomu jinému. Stejně jako jeho hlas. Na první dojem strašně příjemný, ale je jako hlas Sirén. Ty co vábily nebohé námořníky do vln oceánu na smrt. Přesně tak by se dal popsat. Zákeřný tvor. Možná mu ale trochu křivdím. Momentálně jsem ale plná vzteku, smutku, lítosti a zklamání. Nedokážu myslet jasně. Byl to první kluk, který se mi zalíbil a já se zamilovala. Vážně. Řekla jsem právě, že jsem se do něj zamilovala? Asi to chce trochu ledové vody, abych se trochu probrala.