STAY✔️

FIFTY-FIVE

Mobil jsem přes den nechala vypnutý, a když jsem ho večer zapla, nebyla tam ani jediná zpráva od Dylana. Jako bych to nečekala. Nebo dobře, je mi to strašně líto, ale vlastně jsem s tím i smířená. S ním to asi prostě nemá cenu. Začátek byl složitý, celý náš vztah byl drama samo o sobě a konec? Alespoň ten by mohl být v klidu. Budu ho brát jen jako ,,letní lásku". Myslím, že to by šlo. Jsem patetická, ale co mi zbývá? Proč se ještě víc trápit, když se můžu posunout dál?

Jsem sobecká? Ani ne, možná trochu, ale taková já jsem. Stejně to nemá smysl, on odjede a mně by zbyly akorát tak oči pro pláč. Ne, díky. To se s ním raději dřív rozejdu.

Jen si povzdychnu a vlezu do sprchy, kde se pořádně opláchnu. Přijdu si více špinavá od pláče, než kdybych byla celý den v posilovně. Obléknu si pyžamo, které se skládá z pyžamových tmavě modrých kalhot a černého saténového tílka. Mokré vlasy si stáhnu do drdolu a jdu si vyčistit zuby. Vlasy si zase rozpustím, rozčešu a nechám volně schnout. V pokoji si vezmu knihu, kterou mám právě rozečtenou - Pýcha a předsudek - a sejdu dolů do obývacího pokoje. V kuchyni si ještě rychle připravím zelený čaj, na gauči se zachumlám do bílé huňaté deky a dám se do čtení. Užívám si pocitu jiné reality, né te mojí. Claire a Phil jsou zase na pracovní cestě, tentokrát v New Yorku. Za týden by měli být zpátky, takže se snažím si volný čas pořádně užít. 

Čtu a nevnímám okolí. Venku je teplo, i když už je devět večer. Čtu a čtu, čtu a čtu. Nakonec, ani nevím jak, se mi podařilo usnout. Probudilo mě zvonění domovního zvonku. Se zaklením se zvednu z gauče a celá rozlámaná se vydám ke dveřím. Vlasy mám všude možně a oči mám pořád ospalé. 

Otevřu dveře a koho to nevidím. Dylan nehnutě stojí na našem prahu a kouká do země. Nic neříkám. On také nic neříká. Jen zvedne pohled a podívá se mi do očí. Nevím, čím to je, ale mám pocit, že v jeho očích vidím víc bolesti, než kdy předtím. Proč mi tohle dělá? Ale víte co? Jak jsem řekla, nenechám se rozhodit. Je konec, definitivní konec.

"Chris, já-" promluvil, já ho ale zastavila zvednutím ruky. 

"Nic neříkej, prosím. Chápu, je prostě konec, nic s tím nezmůžu. Ani ty, ani já. Prostě nám nebylo přáno," řeknu a chystám se zavřít dveře. On je ale zastaví. Podívám se mu do očí a jemu v nich tak zvláštně zajiskří.

"Já se tě ale nechci vzdát. Byl jsem divnej, já vím. Vlastně jsem nechápal, proč jsi o mě stála. Vím, že jsem blbec, ale přeci to jen tak nezahodíš.." dokončil svůj proslov a já se na něj zadívala s trochu větší pozorností. Chtěla jsem zjistit, jestli nelže. Jeho oči mi však říkaly pravdu.

"Dylane, já nevím..." povzdechla jsem si a opřela se o rám dveří. "Vždyť stejně brzy odjedeš a ani jeden z nás nemá zájem o vztah na dálku."

"Chris, ty to nechápeš..." usmál se. "Budeme se s rodinou stěhovat, proto jsme sem s Benem přijeli. Chtěli jsme se tu trochu porozhlédnout. A myslím, že jsem se rozhlédl až moc a narazil na tebe." Udělal krok blíž ke mně a pohladil mě po tváři. Koukala jsem na něj v němém úžasu. 

"Takže ty jsi mi lhal?" zašeptala jsem a přitom jsem mu koukala do očí.

"Je mi to moc líto, ale zalekl jsem se toho. Přišlo mi to...až moc reálné." řekl a uhnul pohledem. Věděla jsem, že je mu to líto, ale stejně. Praštila jsem ho do hrudi. 

"Ty jsi takový blbec!" bouchla jsem ho znovu. "Proč musíš pořád říkat něco, co není pravda?" zamračila jsem se na něj. "Víš, kolik vody jsem ztratila, když jsem kvůli tobě brečela? Teda, né že bych brečel-" byla jsem přerušená ve svému monologu, když mi na rtech přistály ty jeho. Zavřela jsem oči a poddala se tomu. Nezlobím se na něj, chápala jsem jeho pocity. Líbal mě jemně, ale zároveň s touhou. Ruce jsem obmotala okolo jeho krku a on si mě přitáhl blíž. Usmál se do polibku a já ho napodobila. Opustila jsem jeho rty, ale nepřestala jsem mu koukat do očí. Vždyť on je všechno, co chci. Měla bych přestat být tak naivní, ale holt se stalo a já mu odpustila.

"Takže to znamená, že zůstaneš mou-" zarazil se, ale po chvilce se usmál "-holkou?"

Rozšířila jsem svůj úsměv a přikývla. 

"Pokud si to do zítra nerozmyslím." mrkla jsem na něj a znovu ho políbila.

Myslím, že jsem našla štěstí, které bylo těžce vydobyté. Ale právě proto jsem za to ráda ještě víc.

Ahoj! Tak, jsme na konci :) Tohle je poslední oficiální kapitola tohohle zamotaného příběhu, který nazývám "stay". Abych tak shrnula, jak se vše vyvíjelo. Začala jsem to zde psát asi ve čtrnácti letech, kdy jsem měla hodně mylné představy o různých věcech. Všechno jsem jen načetla a nikdy jsem nějak moc nepřemýšlela o tom, jestli to tak může být, ale i tak mi to přijde kouzelné. :) Nyní je mi víc a vidím svůj progres. Začala jsem naprosto tragicky a sama nad sebou kroutím hlavou, jak jsem to jen mohla napsat. Do děje jsem se strašně zamotala, přidala postavy, pak se zničehonic vypařily, ale to nám nevadí :D. Nakonec z toho vzešlo tohle. Snad jsem Vás moc nezklamala. Původně měl být konec smutný, ale stojím si za tím, že když v životě není vše růžové, v knihách by to tak mělo alespoň dopadnout :)

Každopádně děkuju za Vaši velkou podporu v průběhu psaní a za všechno, co jste mi dali.   A doufám, že se sejdeme u dalšího příběhu, který chystám :) Moc se na něj těším a snad se do toho zase tolik nezamotám :) Tak děkuju za všechno ještě jednou!

-už se radši nebudu podepisovat xd