STAY✔️

FORTY

Martin Garrymie: Čauves, platí dnešek?

Zapípal mi mobil se zprávou od Martina. Debbie odešla před malou chvílí. Naťukala jsem rychlou odpověď a usmála se nad tím, co mi poslal.

Chris Gomez: Promiň, mám zaracha. Jediný způsob by byl ten, že bys měl někde schovaný klonovač a naklonoval tuhle jedinečnou osobnost. ;)

Martin Garrymie: Okey, hned ho přivezu =D Ne vážně, mám se k vám vloupat.?

Chris Gomez: To bych tě chtěla vidět. Moje mamka je lepší než ten nejlepší bezpečnostní systém v bance se zlatými, živými jednorožci =D Vtipné je, že Claire ani Philip nejsou doma.

Martin Garrymie: Myslím, že je to dost pravděpodobné. Ty máš větší cenu :)

Nad tím jsem se lehce začervenala, ale pokračovala ve psaní, protože napsal další zprávu.¨

Martin Garrymie: Tak nech otevřený okno. Za chvíli jsem u tebe ;)

Chris Gomez: Ale počkej!

Martin Garrymie: Co?

Chris Gomez: Vždyť ani nevíš, jaký okno je moje. Navíc je to strašně vysoko!

Martin Garrymie: Nemusíš se bát ;) Lézt umím. A tvoje okno najdu s přehledem. :)

Chris Gomez: Fájn, ale jestli se ti něco stane, já za to odpovědnost neberu. :D

Martin Garrymie: Beru na vědomí. Do deseti minut jsem tam :)

Položím mobil na stolek, otevřu teda okno a ještě se rychle učešu. Neberte to nijak divně, ale přece nemůžu jít před Martina v rozcuchaných vlasech. Natáhnu na sebe nějaké normální oblečení v podobě černých tepláků a bílého trička, přičemž si ty vlasy ještě stáhnu do culíku. Zabralo to vážně celých deset minut a teď už někdo skočil do mého pokoje. Rychle se otočím a spatřím vysmátého Martina, jak se opírá o zeď vedle okna.

"Takže jsi nespadl." Zasměju se.

"Ne. Víš, že je celkem nebezpečný pouštět do bytu někoho, koho vlastně ani neznáš?" zeptá se s úšklebkem.

"No jo, ale ty seš vyjímka." Zazubím se na něj a přejdu k malému gauči, který mám v pokoji. Rozejde se za mnou, přisune si židli od mého pracovního stolu a sedne si na ní. Ne ale normálně, ale takovým tím stylem, jako sedí policajti při výslechu, snad chápete.

"Proč máš teda toho zaracha?" Upře na mě svůj ledový pohled. Zadívám se do jeho studánkově modrých očí. Nemějte mě za blázna, ale myslím, že se začínám topit. Nádherná, pronikavá modrá s odlesky zelené a světlejší modré.

"Uhm- cože?" Zatřepu hlavou a zeptám se, protože jsem se teď vrátila z hypnózy a nepamatuji si nic. Jakže se jmenuji?

"Proč máš zaracha?" zeptá se s uchechtnutím.

"Ehm-no, řekněme že po tom včerejšku, kdy jsem se trochu opila..."

"Tak to se nedivím." Zasměje se a já na něj vrhnu vražedný pohled.

"Haha. Za to nemůžu. Prostě...no to je jedno." Povzdychnu si a zase se usměju.¨

"Víš, že mi to můžeš říct, že jo?" Koukne na mě.

"Vážně? Ještě před chvilkou jsi říkal, že jsem dosti lehkomyslná, když zvu domů někoho, koho ani neznám." Zašklebím se na něj a on se usměje.

"Teď si mě dostala. Ale vážně mi můžeš věřit. Jestli ale pořád ne, i když myslím, že věříš, tak si zahrajeme hru, co ty na to?" Pozvedne obočí.

"Myslíš takovou tu, kdy dáváš otázky?"

"Jo."

"Hm. Fajn." Usměju se. "Ale začínám. Máš sourozence?"

"Jo. Mladšího bráchu. Ty asi ne. Takže....oblíbená hudba?"

"Miluju Little Mix, potom tak nějak co se hraje a co mě zaujme. Taky miluju Latino hudbu a mám ráda třeba CNCO, Enriqueho Iglesiase, Becky G nebo i třeba Selenu, Demi a tak." Usměju se.

"Teď já....Hmmm, oblíbené jídlo?"

"Lasagne. Tvoje?"

"Palačinky se šlehačkou a čokoládovou polevou." Zasněně se zadívám na strop a oblíznu si rty. Jo, ty bych si teď dala. Mňami. Ale k další otázce. "Co posloucháš ty?"

"No, mám rád rap, takže třeba Eminema nebo mám ráda MGK. Taky mám rád Nightwish, AC/DC, Iron Maiden a tak. Ale třeba Ed Sheeran taky ujde." Usměje se.

"Pane jo." Kouknu na něj s úsměvem.

"Teď já." Pomyslně se přihlásí a pokračuje. "Oblíbená barva?"

"Často se to mění, ale momentálně je to modrá, žlutá, zelená, fialová, černá, bílá a šedá." Usměju se na něj.

"Jojo, jasný." Zasměje se.

"Máš přítelkyni?" Zazubím se na něj a on se rozesměje.

"Ne....co ty? Je nějaký kluk?" Pozvedne jedno obočí. Páni! On umí dokonce zvedat jedno obočí! Hustý! Vždycky jsem to chtěla umět, ale moc to nejde.

"Je i není. Ale spíš není." Smutně se na něj usměju. Myšlenky mi zase padly na Dylana. Na jeho neodolatelný úsměv. Hravé oči, vysportovanou postavu. Dostávám se k noci, kdy jsem na jeho motorce jeli na ten festival. Cítila jsem se skvěle. S ním. Tam a s ním.

"Jak to myslíš?" Vytrhne mě z přemýšlení Martyho hlas.

"Ale nijak. Víš co? Asi bys měl jít. Rodiče budou za chvíli doma a nechci si to domácí vězení prodloužit ještě na měsíc." Usměju se.

"Počkej! Oni tu nejsou?! Tak proč jsem ksakru lezl tím oknem?!" Nevinně se na něj usměju a vystrčím ho ze dveří. Museli do práce, ale co. Pobavila jsem se.

"Tak se měj!" Usměju se na něj a vystrčím ho ze dveří, které následně zavřu. Přesunu se zpět do mého pokoje, kde si lehnu na postel. Nemůžu si pomoci. Myšlenky se vždy vrací k němu. Nechci o něm přemýšlet, ale zároveň musím. Kéž bych ho nikdy nepotkala. Ale to bych nikdy nepoznala tak krásný pocit. Nebo možná poznala, ale kdy? Nesnáším pocity. Občas si říkám, že by bylo lepší, kdyby byl člověk bez emocí. Necítil by žádnou bolest, smutek. Ale zároveň by přišel i o to krásné. Prostě jsem nemohla vydržet a po tomhle únavném přemýšlení jsem odpadla do říše snů.

- - - - - - - - - -