STAY✔️

ONE

Chris

Proč vždycky když jdu pěšky prší? No, ne vždycky, ale většinou. Frustrovaně si prohrábnu svoje tmavé, trochu už navlhlé vlasy a pokračuju v cestě. Dávám pozor, abych nešlápla do nějaké té louže. Tedy, ono by to bylo vlastně skoro jedno, když už mám skoro úplně mokré tenisky, ale nepotřebuju být jako kdybych se v té louži vyválela. Ruce si založím na prsou a ztěžka vydechnu. Uslyším za sebou auto. Jelo hodně rychle a....Přesně tak. Právě mě ohodilo tou břečkou ze silnice. Fakt skvělý! Radši si toho nevšímám. I když, ono to jde celkem těžce. Je sice léto, ale teď zrovna fouká chladnější vítr a navíc prší, takže.... Konečně! Konečně stojím u dveří mého domu. Tedy, není to úplně můj dům. Můj otec zemřel když mi byly asi tři a matka? No, o té nejde říct nic hezkého. Byla, možná ještě je závislá na drogách a vykašlala se na mě. Strčím klíč do zámku a otevřu je. Nyní bydlím u Claire a Philipa. Nejsou zlí, ale nedokážu si na ně zvyknout. Jeden by řekl, že když jsem prochodila už víc jak šest pěstounských rodin, bude to lepší, ale ne. Nedokážu se prostě smířit s faktem, že se na mě moji rodiče defakto vykašlali. Táta, ten jen z části, ale matka. Vejdu dovnitř a skopnu ze sebe ty mokré tenisky.

"Ahoj!" zakřičím. Nic se neozývá. Tudíž, nikdo není doma. Zase. Jen si povzdechnu a vydám se do svého pokoje. Sundám baťoh z ramen a vydám se ke skříni. Vytáhnu z ní černé tepláky a bílé tílko s mikinou. Rozhodnu se si dát horkou sprchu, abych ze sebe smyla tu špínu od toho auta. Vlezu si do sprchy a otočím kohoutkem. Kapičky horké vody dopadají na mou studenou pokožku. Vždycky mi to přišlo uklidňující. Po asi dvaceti minutách jsem vylezla a oblékla se. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a šla si je vyfénovat. Když jsem byla skoro hotová, někdo zazvonil. Přišlo mi to divné, Claire i Philip mají klíče. Sešla jsem schody a šla otevřít. Ve dveřích stála drobná blondýnka s modrýma očima.¨

"Oh, eh, ahoj." Usmála se na mě.

"Ahoj?"

"Jmenuju se Debbie a nově jsme se přistěhovali. No a mamka chtěla, abych se s vámi seznámila. Prej mají dceru v mým věku. A, no mají." Usmála se. Zase. Bože! Tváří se někdy i normálně?

"Oh, jo. Jsem Christina, ale říkej mi Chris." Nesměle jsem se usmála a podala jí ruku. Seznamování mi někdy nešlo, ale tahle holka vypadá mile.

"Těší mě." Zase se usmála. "No a jak jsem řekla. Mamka vás zve na večeři."

"Eh, no...nebývá to opačně? Že ti co tu bydlí, tak zvou?" Zvedla jsem tázavě obočí a upřela na ní svůj pohled. Debb se jen zasmála a pokračovala v mluvení.

"Jo, já to mamce taky říkala, ale ona strašně ráda vaří. Takže tak, prej ať se poznáme."

"Aha. Tak já to rodičům vyřídím." Usmála jsem se.

"Dobře. Tak ahoj večer." zamávala mi a chtěla odejít.

"Počkej a v kolik?"

"V sedm." Zakřičela mi ještě od branky a pak zmizela vedle. Zabouchla jsem dveře a vydala se zpátky vyfénovat si vlasy. Když jsem si je vyfénovala šla jsem si dělat úkoly. Okolo čtvrté přišla Claire a chvíli po ni Philip.

"Ahoj." Usmála jsem se na ní.

"Ahoj Chris." Pozdravila mě.

"Jsme pozvaní na večeři vedle k novým sousedům. Na sedmou."

"Oh, nemělo by to být-"

"Obráceně? Jo, taky jsem to Debbie říkala, ale prej její mamka ráda vaří." Usmála jsem se.

"Debbie?" Pozvedla Claire obočí.

"Jo, jejich dcera. Asi stejně stará jako já."

"Oh, takže nová kamarádka?" Objevil se jí na tváři široký úsměv.

"Claire, přeci víš, že Ann bych nevyměnila. Ale je milá, možná jo." Usmála jsem se.

"Jasně."