Chvíli jsem ještě stála a snažila se vstřebat, co se stalo. Včerejší noc..krásně jsme se bavili a tak a teď? Ani za blbé 'ahoj' jsem mu nestála? Doufala jsem, že, no, ani nevím v co jsem doufala. Sakra! Ale, třeba má jen špatný den, nebo... Ne! Takhle se nechová nikdo, kdo má špatný den. Vážně. Co se tu sakra stalo?
Z uvažování a stálého divení se mě vytrhl pisklavý hlas mé blonďaté kamarádky.
"Chris! Tak pojď! Potřebovala bych s něčím pomoct." Zakřičela radostně a už mě táhla dovnitř, do domu. Nemohla jsem se na ní usmát. Moje myšlenkové pochody byly až moc silné. Myslela jsem si, že se něco stane. Že, prostě. Dala jsem mu svou první pusu. Myslela jsem si, že to bude něco jiného. Něco jako je v romantických filmech, ale ne. Filmy jsou jen fikce, které mají dát divákovi určitý dojem naplnění, ale co je toto? Krutá realita. Ani jsem si nevšimla, ale z oka mi vyklouzla jedna nepatrná slza. Rychle jsem jí setřela, aby si Debb ničeho nevšimla. Naštěstí pořád něco žvanilo o nějakým klukovi. Počkat, kluk?!
"Sakra Chris, posloucháš mě vůbec?!" Rozhodila rukama, ve kterých měla nějaké oblečení.
"Ehm, jo jasně." Usmála jsem se na ni tím nejpřesvědčivějším úsměvem, který jsem dokázala vytvořit, ale asi nebyl dostatečný.
"Jo?" Usmála se záludně a pokračovala. "Tak, co jsem říkala?" Zkřížila si ruce na hrudi a čekala na mou odpověď. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu, skousla si spodní ret, ale nakonec jsem jen poraženecky svěsila ramena a těžce vydechla.
"Jo, fajn. Promiň, co jsi říkala?" Usmála jsem se. Rozzářily se jí oči a rozštěbetala se dál.
"Jimi mě pozval ven!" Vypískla nakonec a já v paměti marně pátrala, kdo ten Jimi je.
"Ehm, Jimi?" Zvedla jsem pochybovačně a zamyšleně obočí najednou a ona na mě vytřeštila oči.
"Panebože Chris! Pamatuješ si ty vůbec něco?!" Skoro vykřikla a rozhodila dramaticky rukama.
"A mám ho znát?" Zeptala jsem se zamyšleně a stále se snažila vypátrat člověk, který vlastní jméno Jimi.
"Tak né asi. Když jsme spolu byly poprvé venku. Kluk od zmrzliny." Řekla a udělala u toho takový ten výraz, jakože mě nechápe.
"Jo ahá!" Vykřikla jsem a luskla prsty na znamení, že mi to došlo. Debbie si jen povzdechla, ale nakonec se tomu zasmála.
"Tak jo." Řekla s vážným výrazem, až mě to děsilo. "Který?!" Ukázala na postel, na které byla vyházená snad celá její skříň. Mimochodem, už si to tu strašně hezky zařídila. Růžové stěny, bílá velká postel, skříň, má tu psací stůl a všude pověšená malá světýlka. Vážně moc pěkné.
"Ehm...no." Přešla jsem k té pohromě a koukla se na všechno to oblečení
"A kam vlastně jdete?"
"Jen se tak projít do parku." Řekla. Sáhla jsem tedy po áčkové tmavě růžové sukni a bílé halence. Tenhle styl mi prostě k Debbie seděl.
"Pěkný." Usmála se. "Jdu si to teda zkusit, jak v tom budu vypadat." Jen jsem přikývla a ona hned vystartovala do koupelny se obléct. Při mé smůle ale nechala otevřené dveře. Chvíli jsem jen seděla na posteli, ale pak jsem zaslechla mně moc dobře známý hlas. Zvedla jsem se tedy z postele a co nejtišeji přešla na chodbu. Jeho hlas se ozýval z dveří na konci chodby. Vydala jsem se tam po špičkách a dávala pozor na každý můj krok. Nikdo tu nebyl, což bylo celkem divné, ale to mě nezajímá.
"Ale Gemm. Vždyť víš, že bych ti to nikdy neudělal." Řekl do telefonu a dívčí jméno, které vyslovil mě přimělo více zpozornit. Už jsem toho moc neslyšela, protože nejspíš vyšel na balkon. Přiblížila jsem se víc ke dveřím a vyčkávala, ale jak jsem se hnula, zavadila jsem o menší obrázek zavěšený celkem nízko. Obraz spadl a udělal celkem velký hluk, na to jak je malý. Lekla jsem se, ale zachovala jsem klid. Hlas utichl a já zpozorněla. Chtěla jsem ten obraz původně zvednout, ale s přibližujícími se kroky jsem nechala obraz obrazem a rychle, samozřejmě co nejtišeji běžela ke schodišti, kde jsem se mohla schovat za stěnu. Schovala jsem se jen tak tak. Cítila jsem, jak moje srdce splašeně bije a někde v dálce i slyšela jeho těžký dech. Bylo to....zvláštní, ale podivným způsobem mě to uklidňovalo. Pak se ale v jeho mobilu opět ozval pisklavý hlas nějaké Gemmy, nebo jak se jmenovala a on odešel zpátky. Vydechla jsem a opřela hlavu o chladnou stěnu za mnou.
Vážně mi tak popletl hlavu? Je to jen pouhá iluze, nebo něco mnohem víc? Proč je vše tak těžké?
ČTEŠ
STAY✔️
RomanceVždycky se mi zdálo, že jsem sama. Že jsem sama, neviditelná, nemilovaná. To se ale změnilo a změní. U každé pěstounské rodiny, kde jsem byla mi dávali najevo, že k nim nepatřím. Že jsem jen zbytečná část. Shazovali mě, chtěli mě vidět na dně. Teď j...
