STAY✔️

FIFTY-FOUR

Oběd byl vážně dobrý. Nikdy jsem se nepovažovala za kdo-ví-jak dobrou kuchařku, ale vážně se mi to povedlo.
Seděli jsme naproti sobě a pořád se na sebe uculovali. Vlastně mi ani nedošlo, jak rychle tyhle prázdniny utíkají. Už jen týden a zase tu je škola. Vlastně mi ani nedošlo, že Dylan s Benem tu jsou jen na prázdniny. Úsměv mi zamrzl.

"Ehm, Dylane? Kdy vlastně odjíždíte?" Zeptám se a nervózně si mnu prsty. O co se tu vlastně snažím? Vždyť celé tohle divadlo bylo vlastně k ničemu. On odjede spolu se svým bratrem zpátky domů, což je pěkná dálka. Proč bych mu měla znovu padnout do náruče, když mě stejně pustí?

"Chris..." Povzdychne si. "Bál jsem se, že si na to vzpomeneš. I když bylo vážně pošetilé myslet si, že bys zapomněla... Odjíždíme za týden." Smutně se usměje a sklopí pohled.

"Oh.." To jediné ze sebe vypravím a koukám zarytě na desku stolu. Byla jsem blbá! Tak blbá! Vždyť mě tu zase nechá a já se vrátím do svého starého stereotypu. Škola, domov, škola, domov. Nic víc. Možná bych mohla začít hrát na kytaru, nebo tak něco. Možná začnu psát písničky nebo knížku, jenom abych ze sebe všechny mé pocity dostala. Občas si říkám, proč jsem tak naivní.

"Chris, to neznamená, že musí být konec." Chytne mě za ruku a podívá se mi do očí. Chtěla jsem mu věřit, ale tentokrát převzal iniciativu můj mozek. Svou ruku jsem vyndala z té jeho a postavila se. Nebyla jsem nervózní nebo tak, jen jsem ho chtěla mile požádat, aby odešel. Byla jsem si jistá a byla jsem silná. Já nepotřebuji nikoho, kdo by mi zase zlomil srdce. Tentokrát to budu já, kdo bude lámat.

"Myslím, že bys měl jít. Děkuji ti za pomoc a snad se brzy uvidíme. Pozdravuj Debbie." Chtěl něco namítnout, ale nakonec si to rozmyslel. Jen smířlivě pokýval hlavou a zvedl se od stolu. Zastavil se u dveří, které otevřel. Otočil se na mě a chtěl mě políbit, já ale ucukla. Pochopil to a jen poraženě trhl rameny. S tichým "ahoj" se rozloučil. Zavřela jsem za ním a zůstala stát v prosluněné předsíni. Nevím, co jsem cítila. Nevím, co jsem si myslela. Teď jsem si jen chtěla lehnout a kouknout na film. Nebo si jen lehnout a spát. Měla jsem takový nepořádek, ale zároveň prázdno v hlavě. Co jsem teď, do háje, měla dělat?

Rozešla jsem se do kuchyně, kde jsem pouklízela nádobí po obědě a rozhodla se, že něco upeču. Musím se nějak zaměstnat a tohle mi přišlo asi jako nejlepší nápad. Moje myšlenky se točily pořád okolo jedné a samé věci, kterou byl Dylan. Jak se může stát, že jeden kluk vám pomotá všechno, co jste znali? Nenávidím ho! Za tohle ho vážně nenávidím!

Vypnu a začnu vyndavat suroviny na muffiny. Mouka, cukr, a tak dále, a tak dále. Dodělám těsto a přisypu kousky čokolády. Všechno naliji do košíčků, které jsou připravené v plechu, přesně udělaném na výrobu muffinů. Strčím to do trouby a zapnu časovač na telefonu. Mezitím, co se muffiny pečou uklízím nádobí, které jsem k přípravě použila a jdu se převléknout. Vezmu si z pokoje knihu a sejdu zpět dolů, kde už je všechno provoněno muffiny. Vypnu troubu a vyndám je. Pár jich dám na talíř a i s talířem se vydám do obýváku. Sedím tam a jím muffiny, s knížkou v ruce, kterou ani nevnímám. Jen koukám na stránky popsané černým písmem a přemítám. Najednou bouchnou vchodové dveře a objeví se blonďatá hlava Claire.

"Ahoj, zlato...Páni, to voní." Usměje se na mě. Asi už jí vztek přešel. Přisedne si ke mně a já se na ní smutně usměji. I když se snažím, stejně to pozná. Sklopím pohled a ucítím její jemný dotek v mých vlasech. "Co se děje?" Zeptá se měkce. To už nevydržím. Oči se mi zaplní slzami a já jim nechám volný průchod. Vydám hluboký vzlyk a přivinu se k ní do objetí. Obmotá kolem mě ruce a přitáhne si mě blíž. Cítím se po dlouhé době opravdu v bezpečí. Ani jsem si neuvědomila, jak moc ji mám vlastně ráda.

Konečně! Už se blížíme do závěru, lidi! Odhaduji to tak na 2/3 kapitoly...? Ještě uvidím, ale připravte se na konec! :)