STAY✔️

TWENTY-ONE

Vracela jsem se domů opět se sluchátky v uších, přičemž jsem držela své vysvědčení v ruce. Myslím, že nebudou zrovna nadšení. Propadám z matiky! Což znamená, že na konci prázdnin dělám reparát a jestli ho neudělám, propadnu. Melodie, která mi hrála v uších mě alespoň trochu uklidňuje. Jsem zvědavá, jak to budou brát. Známky u nás nebyly vždycky na prvním místě, ale k tomuhle propadání to bude asi jiné. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Stojím před našimi dveřmi a chystám se vejít. Vezmu za kliku a nakonec jí tedy zmáčknu. V předsíni se vyzuju a jdu dál do domu. Slyším zvuky z kuchyně, takže jdu do ní.

"Ehm." Řeknu mezi dveřmi, abych upoutala jejich pozornost. Philip sedí u stolu, pije kávu a čte noviny, přičemž Claire myje nádobí a vaří oběd. Taková ta rodinná idylka v každém americkém filmu.

"Nazdar Chris. Tak co?" Povytáhne Phil obočí a odloží kávu. Mám jisté podezření, že už o tom ví.

"Ehm, no- to-totiž, já.." Zakoktala jsem se a koukla na papír v deskách, který v kolonce matematika jasně hlásil NEDOSTATEČNÝ. Ztěžka jsem polkla.

"Neboj se. Učitelka volala, už o tom víme." Vydechla Claire a koukla se na mě. Utřela si ruce do utěrky a opřela se o ostrůvek.

"Ehm, no já-já." Pokračuju, ale zase se zastavím ani ne v půlce věty. Je to těžké, vidět jejich pohledy plné zklamání. Nedají to najevo, ale já vím, že si představovali něco jiného.

"To je v pořádku. Akorát musíš udělat ten reparát, což znamená, že se budeš muset přes léto učit. Takže se naše dovolená ruší." Řekla s klidným hlasem Claire. Mírně jsem pootevřela pusu a vykulila na ní oči.

"Ale to- přeci nemůžete." Řekla jsem.

"Ano můžeme. Zůstaneme tu s tebou a-" Tentokrát jsem ji přerušila já.

"Ne! Vy tam pojedete. Já se to naučím sama, s někým se domluvím a on mi s tím pomůže. Vy ale musíte do té Francie jet!" Řekla jsem rázným hlasem. Ano, bude mi sice líto, že se taky nepodívám do Paříže, do Disneylandu, ale co? Ať si to alespoň užijí oni. Je to moje blbost, že jsem aspoň trochu nezabrala a nesnažila se to pochopit.

"Ale zlato, nemůžeme tě tu nechat samotnou."

"Proč byste nemohli? Je mi už šestnáct. Šestnáct, už můžu mít auto. Navíc, vedle bydlí Hayleyovi. Když se domluvíme, můžu u nich někdy přespat a tak. Užijte si to aspoň vy." Řekla jsem a svěsila ramena. Podívali se na sebe významnými pohledy. Občas mi přijde, že oni dokáží komunikovat jen očima. Bylo chvíli ticho. Přemýšleli, ale nakonec se Claire odhodlala.

"Promyslíme si to, ano?"

"Fajn." Svěsila jsem poraženecky ramena. Je mi jasné, že oni tam stejně pojedou.

"A teď si dělej co chceš, ale ve dvanáct je oběd. Jasné?" Zeptala se mě a povytáhla obočí. Jen přikývnu a rozeběhnu se do pokoje. Mám chuť na zmrzlinu, takže napíšu Debbie, jestli nepůjde se mnou. To mě přivádí k myšlence, že od minulé noci jsem se neviděla s Dylanem. Co asi teď dělá? Myslí na mě taky? Takhle pořád dokola běhají mé myšlenky, dokud je nevyruší zvuk přicházející zprávy. Mám se u nich stavit a pak prý zajdeme.

Nechala jsem na sobě věci ze školy a vydala se k nim. Zazvonila jsem a chvilku čekala. Pak se otevřely dveře a v nich stál...ON!

"A-ahoj." Trochu jsem znervózněla, ale usmála jsem se. Myslela jsem, že se usměje, pozdraví, nebo dokonce políbí, ale on zůstal stát a probodával mě pohledem. Co se to děje? Jen kývnul, poodešel ze dveří a zavolal ke schodům na Debbie, že mě tady má. Pak se jen otočil a odešel?

Co se děje?!

- - - - - - - - -