STAY✔️

TWENTY-SEVEN

Unaveně jsem se posadila na gauč a on vedle mě dosedl. Kouknu se na něj a je celý v suchém.

"Ty jsi se převléknul!" Vypísknu. Jen se na mě zazubil a sjel pohledem.

"Zato ty ne." Rychle jsem se zvedla a šla ke schodům.

"Jdu se převléct! Opovaž se nahoře jenom ukázat!" Řeknu mu výhružným tónem a vyběhnu nahoru. Zabouchnu dveře a pro jistotu je ještě zamknu. Vytáhnu si černé kraťasy a bílé tílko s nápisem. Vlasy jsem nechala takové jaké jsou, akorát si jsem si je rychle vyfoukala.

Už jsem hotová. Vycházím ze dveří a když ho tam spatřím hlasitě vyjeknu.

"Pane Bože! Chceš abych dostala infarkt?!" Vyjeknu, když ho vidím opírat se o zábradlí. Jen se zazubil a přešel ke mně blíž. Zatajil se mi dech a srdce jako vždy, když ho vidím vynechalo jeden úder. Dotkl se mého zápěstí a já sebou mírně cukla. Po celém těle mi pod jeho dotyky naskočila husí kůže. Postupoval dál po mé paži až k odhalenému ramenu, po kterém mě pohladil. Dívala jsem se mu do očí a ani nedýchala. Nešlo to. Kouknul se na mě a za pas si mě přitáhl blíž. Sklonil se tak, že jeho horký dech jsem cítila na tvářích. Jen jsem vyčkávala na chvilku, kdy se jeho rty dotknou těch mých, ale....nestalo se. Vyrušil nás zvonek.

 Povzdychnul si a odstoupil ode mě. Hleděla jsem na špičky svých bot, ale asi moc dlouho. Odkašlal si a já se na něj podívala.

"Ehm, nepůjdeš otevřít?" Zeptal se s úsměvem. Otevřela jsem pusu a nakonec se rozesmála, abych schovala mé pomalu červenající se tváře.

"Asi by to bylo nejlepší." Usměju se. Rychle sejdu dolů, přičemž jsem ještě narazila na sloupek zábradlí, když jsem se na něj otočila. Jen se zasmál a vešel...do mého pokoje! Rychle jsem tedy seběhla dveře a otevřela tomu nezvanému hostu. Kdo za nimi stál? Debbie! Taky si neumí najít lepší chvíli na to, aby přišla.

"Uhm- ahoj." Usměju se na ní a ona mi to oplatí. "Co potřebuješ?" Zeptám se.

"Nevidělas Dylana?" Zeptá se a přehoupne se z nohy na nohu.

"Ehm-no-" Nevěděla jsem co říct, ale když jsem se otočila směrem k domu, zahlédla jsem tmavovlasou hlavu jak kroutí záporně hlavou a máchá rukama, aby to 'NE' zdůraznila. Svou pozornost přesměruji na Debbie a se zářivým úsměvem jí řeknu že ne. Sjede mě podezřívavým pohledem, ale nakonec jen pokýve hlavou.

"Kdyby někde jo, tak mu řekni, že má jít dodělat to malování a pak pomoc Joshovi s tou motorkou."

"Jasně neboj." Usměju se na ní a rozloučím se. Když zabouchnu dveře už se přede mnou objevuje Dylanova postava.

"Máš jít prej dodělat nějaké malování a pak jít pomoc Joshovi s nějakou motorkou." Zazubím se na něj a otevřu mu dveře. Jen se zasměje a přistoupí blíž ke mně. Pořád se usmívám a můj úsměv nepřestává ani po jeho jemném polibku.

"Zase přijdu." Zasměje se a s rukama v kapsách vyjde ven.

"Už se tu neukazuj!" Zakřičím na něj se smíchem a on se na mě zazubí a poté zmizí vedle. Zabouchnu dveře a opřu se o ně. Těžce vydechnu. Vážně se to právě děje? Vážně mi nedá spát? Zatřepu hlavou a s úsměvem na rtech se vydám do kuchyně.

- - - - -

Rychle otevřu oči a tím jak jsem trhla spadnu z gauče. Z mého krásného snění mě vytrhl otravný zvuk zvonku. Jen zamručím a zvednu se z podlahy. Prohrábnu si vlasy, aby nepůsobily tak neupraveně. Aspoň trochu a přejdu ke dveřím. O rám se opírá vysmátý Dylan a hledí na mě.

"Co tu děláš?" Usměju se na něj a on si mne okamžitě přitáhne do polibku.

"Chci tě někam vzít." Usměje se na mě a už mě za ruku táhne ven.

"Počkej! Kam?"

"Uvidíš."

"Ne, počkej. Je mi zima. Jdu si vzít něco na sebe a musím přece zamknout." Ukážu na dveře.

"A jo. Tak já na tebe počkám." Jen jsem přikývla a rozeběhla se pro mikinu. Zamykám dveře a rozcházím se směrem k Dylanovi. Opírá se o....motorku.

"Hou hou. Co to jako je?" Zeptám se a nechápavě ukážu na motorku.

"Motorka. To jsi jako nikdy neviděla motorku?" Zasměje se.

"No...viděla, ale co tady dělá?" Optám se tedy jinak a ruce si založím na hrudi.

"Projedem se." Usměje se na mě záludně a už vyndavá druhou helmu.

"Já ale nikam nejedu!" Dupnu si a ještě zpevním svůj postoj. Hodí po mě okem a nahodí neutrální výraz.

"Vážně?" Z neutrálního se stává výraz alá 'štěněcí pohled'.

"Ne!"

"Ale pojedeš." Rozejde se ke mně, ale já stále stojím na místě.

"Ne!"

"Ale noták. Neboj. Budeš se mě držet." Stále váhám, ale u něho se cítím tak...tak v bezpečí. Asi. Jen si povzdychnu a chytnu se ho za nabízenou ruku. Rozzáří se mu oči. Podá mi helmu, kterou si nandám a sednu si za něj.

"Drž se!"

. . . .. . . .