STAY✔️

FORTY-SEVEN

Stojím u zrcadla a prohlížím si svůj odraz. Už jsem přichystaná jít ven na tu schůzku s Debb a Jaimim. Mám na sobě květované šaty a vlasy mám spletené do copu, který mám přehozený přes jedno rameno. Vezmu si psaníčko do kterého hodím mobil, peněženku a klíče. Seběhnu dolů a rovnou jdu ze dveří. Beru to rychlým krokem rovnou do města. Zrovna procházím parkem. Je sice hezky, ale nikdo tu není. Vytáhnu si mobil a kouknu na zprávy, protože mi přišlo, že mi někdo napsal, ale asi se mi to jen zdálo. Jdu dál a mobil už dávám zpět do tašky, když do někoho narazím.

"Pardon." Řeknu bez rozmyslu a vzhlédnu. Když ale zase uvidím ty oči, mám chuť vzít nohy na rameny a utéct co nejdál. "Vlastně ne." Řeknu a chystám se ho obejít, ale jeho ruka mě zastaví. Zastavím se a podívám se zpět na něj. "Mohl bys mě pustit?! Musím někde být!" Pořád na mě jen zírá.

"Chris, jen mě nech ti něco říct." řekne a postaví se přede mne. Založím si ruce na hrudi a ustoupím kvůli odstupu.

"Povídej, i když to nechci slyšet. Alespoň si pospěš." Řeknu chladně a koukám. Ale ne do jeho očí, někam jinam, protože ten tlak nemůžu vydržet.

"Zaprvé.....nechtěl jsem ti ublížit. Prostě se to stalo. Myslel jsem si, že až odjedu, vrátí se vše, jenže Gemma přijela a.....všechno se to totálně podělalo. A jen abys věděla, Gemma se se mnou přijela spíš rozejít, než navštívit." Řekne zlomeným vlasem, ale mně se nechce věřit ani jednomu slovu. "Chris, já....já tě miluju. A i když si to nechceš přiznat, vím že ty mě taky." Přiblíží se a já se zase oddálím. To co řekl mě strašně naštvalo. Co si vůbec myslí? Že si sem jen tak nakráčí, řekne jak mě miluje a myslí, že já budu náplast na jeho zlomené srdce?! To se plete.

"Co si myslíš?! Že ti jen tak skočím do náruče?! Dylane, udělej mi tu laskavost a zmiz mi ze života!" Zakřičím na něj a přiblížím se k němu. Natáhnu ruku, chci mu vrazit facku, jenže mou ruku chytí těsně před jeho tváří, přitáhne si mě blíž a políbí. Nemůžu nic dělat. Vím, že je to špatné, ale moje mysl přestala fungovat. Vzpomněla jsem si na ty měkké rty a poddala se tomu. Druhou ruku jsem přiložila na jeho rameno a přitáhla si ho blíž. Nevěděla jsem co jsem dělala. Hlava křičela, že toho mám nechat, ale moje srdce říkalo zase něco jiného. Mísily se ve mě pocity. Nevěděla jsem ani své jméno, jen to, že mám nutkavou potřebu líbat ho. Nakonec jsem se ale odtrhla a nevěřícně koukala střídavě na něho a na zem. Konečky prstů jsem si sáhla na rty, jestli se to vůbec stalo. Naposledy jsem se na něj koukla a rychlým krokem ho obešla a běžela za nejbližší roh na konci parku. Opřela jsem se o chladnou zeď ve stínu a zhluboka dýchala. Vážně jsem tak blbá?! Vážně jsem do toho zase spadla?! Proč?! Proč se zlé věci dějí vždycky jen mně?! Kretén! Kéž by odešel, zmizel navždycky a mě nechal žít v klidu a míru! Bohužel, jeho zábava je asi dělat lidem ze života doživotní peklo! Kéž bych ho nikdy nepotkala!