STAY✔️

TWENTY-THREE

"Buď v klidu. On si tě zamiluje. Neboj." Usmála jsem se na mojí světlovlasou kamarádku a chytla jí za ruce. Stáli jsme na rohu před parkem. Za chvíli se mají setkat s Jimim.

"Snad."

"Neboj. Jen buď sama sebou. Není kluk, kterej by se do tebe nezbláznil na první pohled." Zasmála jsem se a obejmula jí.

"Díky Chris." Usmála se a hlavu otočila směrem k parku. Už se tam blížil světlovlasý kluk s růží v ruce. Musela jsem se nad tím pousmát. Už na té zmrzlině šlo vidět, že se mu Debbie líbí.

"Tak běž." Řeknu s úsměvem a popostrčím jí. Jen kývne a jako očarovaná jde směrem k němu. Opřu se o zeď a se zkříženýma rukama na hrudi a s úsměvem na rtech je pozoruji. Po tom co zajdou do parku jen lehce pokroutím hlavou a sama se rozejdu domů. Procházím se tichými ulicemi. Je to až moc divné. Už jsem jen pár domů před mým, když se mi rozezní mobil. Vytáhnu ho ze zadní kapsy kraťasů a nechápavě se podívám na obrazovku. Nějaké neznámé číslo. Přejedu po displeji a přiložím mobil k uchu.

"Prosím?" Řeknu.

"Uh- ahoj Chris. T-tady je Jason. Pamatuješ? Dalas mi číslo."

"Oh. Jasone." Usměju se. "Co potřebuješ?" Zeptám se se stálým úsměvem na rtech.

"Asi to bude znít divně, ale-"

"Ale co?" Zeptám se s pobavením v hlase. Za chůze se přesouvám blíž k našemu domu.

"Neukázala bys mi město?" Vypadne z něj a já se musím zastavit. Ne jenom proto, co řekl, ale protože se nacházím před domem Hayleyových. To by nebylo ani nic tak divného, ale můj pohled padl na tmavovlasého kluka na zahradě. Chvíli jsem jen stála a pozorovala ho, když se jeho pohled střetl s mým. Otevřela jsem pusu. Ani nevím proč. Chtěla jsem něco říct? Nebo ne? Jen jsme se tak na sebe dívali a já nevěděla o světě. Lituje toho, jak se ke mně choval? Nebo si to ani neuvědomuje? Stále jsme se dívali do očí toho druhého a já se doslova topila. Byl tak blízko, ale přesto tak daleko.

"Jsi tam?" Z úžasu mě vysvobodil Jasonův hlas. Jen jsem zavrtěla hlavou a rozešla se dál. Sklopila jsem pohled a šla dál. Už jsem se tam nechtěla podívat, přestože jsem cítila jeho pohled na sobě.

"Jo, promiň. Co jsi říkal?" Zeptala jsem se slušně.

"Jestli bys mě neprovedla po městě."

"Oh-aha. Ale klidně." usmála jsem se jemně, i když vím, že to neuvidí. Otevírala jsem už dveře našeho domu. Skopla jsem ze sebe boty a vydala se do mého pokoje.

"Tak, máš dneska čas?"

"Ehm no, ne." Zalhala jsem. Nechtěla jsem dnes nikoho vidět. "Ale zítra?" Zeptala jsem se.

"To můžu. Tak dobře." Zasmál se. "Sejdeme se u fontány na náměstí?"

"Jo, klidně. Tak zítra. Měj se." Řekla jsem a típla hovor. Těžce jsem vydechla a svalila se na postel. Dnes jsem nechtěla nic jiného, než ležet v posteli, koukat na romantické slaďáky a jíst zmrzlinu. Já vím. Dělám z toho něco, co nebylo. Jako kdybychom se rozešli, ale já nevím. Vždyť, myslela jsem, že se možná potom něco mezi námi stane, ale ne. Nevím co se stalo. Každopádně mě teď ignoruje a já nevím proč. A kdo je vůbec ta Gemma, nebo jak se jmenovala? Asi bych si s ním měla promluvit, ale na to jsem moc velký srab. Nechám to tak být a budu se utápět ve svých myšlenkách. Možná mi zítra Jason pomůže. Možná zapomenu na tohohle Dylana. Vždyť ani neznám jeho příjmení.

- - - - - - - -