STAY✔️

EIGHTEEN

Prošli jsme asi půlku města a teď stáli před hlubokým a vážně temným lesem.

"Ehm, nechceš mě tam znásilnit a pak zabít, že ne?" Pozvedla jsem pochybovačně obočí a ruce si založila na hrudi. Jen se zasmál a ruku přehodil přes moje ramena, nad čímž jsem se lehce zatřásla.

"Neboj se Christie." Odmlčel se a mně došlo, že mi řekl zdrobnělinou." Jen ti ukážu něco, co ti vyrazí dech." Cvrnknul mě do nosu, chytil za ruku a táhnul do křoví. Pokračovali jsme po nerovném povrchu lesa, někdy se prodírali křoví a to není zrovna nejlepší dělat v noci. To ale nepřišlo to nejhorší. Před námi se rozprostírala menší říčka, ale i tak. Ve tmě. Trochu jsem se oklepala. Tmy se ani tak moc nebojím, ale tady je to dost strašidelné.

"Bojíš se?" Zavibroval mi u ucha dost známý hlas. Cukla jsem sebou, ale okolo pasu se mi omotaly dvě silné ruce. Stála jsem na kluzkém kameni, který byl blízko tomu druhému, na kterém stál nejspíš on.

"N-ne." Vykoktala jsem ze sebe.

"Řekl bych, že jo." Zasmál se. "Radši půjdem. Jinak to do dvanácti nestihnem." Zasmál se.

"Jo-počkat! Jak víš, že mám být doma ve dvanáct?!" Vyhrknu a protože mi to trochu podklouzne dotknu se jeho rukou a on si mne přitáhne víc k tělu. Na krku mě lechtá jeho horký dech a cítím jeho osobitou vůni.

"Dokážu si zjistit všechno." Řekne tajemně a já se nad tónem jeho hlasu lehce zachvěju, ale pak so rozesměje. Natočím na něj trochu hlavu.

"Dělal jsem si srandu. Říkal mi to Benny." Zazubil se na mě. Viděla jsem mu totiž do obličeje. "A teď teda pojďme." Odtáhl se ode mě a přeskočil na kámen vedle něj a potom přede mě. Podal mi ruku, kterou jsem přijala a skočili na břeh. Šli jsme dál, do mírného kopce. Nakonec jsme prošli posledním houštím a ocitli se na rozlehlé mýtině pod ozářeným nebem. Moje rty automaticky vytvořily tvar písmena 'o' a srdce vynechalo několik úderu. Bylo to okouzlující. Šla jsem doprostřed louky a podívala se nahoru. Tisíce hvězd zářilo a vypadalo to tak.....dokonale!

"To je úžasný." vydechla jsem v úžasu a otočila se na něj. Stál kousek dál s úsměvem na tváři a rukama v kapsách.

"Já věděl, že se ti to bude líbit." Usmál se a přistoupil blíž ke mně.

"Děkuju." Řekla jsem mu s jemným úsměvem na rtech. Udělal ještě dva kroky ke mně, až stál jen kousek ode mě.

"Je ti zima." Zašeptal, jako by tu byl ještě někdo a měla bych to slyšet jen já. Natáhl ruku a jeho mikinu mi zapnul až ke krku. Přistoupil ještě blíž a překonal tu vzdálenost mezi námi. Líbí se mi být v jeho přítomnosti. Cítím se jinak. Krásně jinak.

Vlasy mi vítr rozházel tak, že mi padají do obličeje. Vzal pramen, který mu vadil ve výhledu na celou mou tvář mi strčil za ucho a rukou mě pohladil na tváři. Přivřela jsem lehce oči, protože jeho ruce byly jemné.

"Ta mikina ti sluší. Nech si ji." Usmál se pobaveně.

"Tak to děkuju." Zasmála jsem se a pak zase upřela pohled do jeho dokonalých očí. Jeho normálně tmavé oči trochu zesvětlaly a objevily se v nich malé jiskřičky. Je fascinující. Pak ale udělal něco, co bych nečekala. Jednu svou ruku položil na můj bok a druhou mě hladil po tváři. Přitáhnul si mě blíž a jeho dech jsem opět cítila na tvářích. Musela jsem jemně pozvednout hlavu. Sklonil se a tu malou vzdálenost mezi námi překročil. Naše rty do sebe zapadly jako dva puzzlíky ve skládačce. Můj první polibek a má ho zrovna on. Nevím, proč jsem mu to dovolila a nevím, proč se neodtáhnu, ale jsem tak očarovaná. Nechci, aby se ode mě oddělil. Skoro vůbec se neznáme, ale cítím k němu něco, co ještě k nikomu. Ale, vždyť ho vážně neznám. Známe se, a to jen od pohledu asi dva týdny a už se líbáme. Jsem vážně tak blbá? Nebo...nebo je to něco jiného. Cítím, jak jsem mu otevřela srdce. Ale proč? Proč? Také cítím, že všechna zhaslá světla po smrti otce, životu u zlých pěstounů se znovu pomalu, jedno po jednom rozsvicí.

-------