STAY✔️

NINETEEN

Odtáhl se a teď jsme si jen hleděli do očí. Ani jeden jsme nebyli schopni slova. Párkrát jsem otevřela pusu, ale nic z ní nevyšlo. Ani slůvko. Ztrácela jsem se v hloubce jeho hnědých očí a nemohla se odtrhnout. Jako by mě očaroval. Vlasy mi vlály ve větru a v celé téhle čarovné noci svítily jeho oči stejně jako hvězdy na obloze. Odtrhla jsem zrak od jeho očí a s úsměvem se podívala nahoru. Ještě víc se můj úsměv prohloubil, když jsem viděla, jak padá hvězda. Jako znamení z nebe. Ucítila jsem opět pevný stisk na mém pase, takže jsem svůj pohled přemístila opět do jeho očí. Přitáhl si mě ještě blíž jeho tělu. Mohla jsem slyšet tlukot jeho srdce a cítila jsem každý jeho nádech. Opět se sklonil a spojil naše rty. Spolupracovala jsem. Chtěla jsem, ale pořád někde ve mě zůstával pocit, že je něco špatně. Že je buď tohle špatné, nebo se něco špatného stane. Z přemítání mě opět vyrušila prázdnota na mých rtech. Otevřela jsem oči a koukla do těch jeho.

"Měli bychom jít." Zašeptal do tmy. Jen jsem pokývala hlavou. Usmál se a políbil mě. Naposledy. Pak se narovnal mě vzal za ruku a vedl pryč. Domů. ¨

Celou cestu jsme mlčeli, mně ale nezmizel ten pitomý úsměv na rtech. Procházeli jsme tou samou cestou zase domů. Přecházeli jsme tu řeku a já se bála, že zase spadnu, on mi ale pomohl.

"Pojď sem." Zasmál se. Chytl mě pod koleny a na zádech, takže mě teď nesl. Mírně jsem vyjekla, protože jsem to nečekala.

"Pusť mě. Jsem těžká!" Začala jsem se smát. On se mnou.

"Ty a těžká? Ha, dobrý vtip." Zasmál se a přecházel se mnou po kamenech.

"To není vtip! Pusť mě dolů!" Mlátila jsem ho do hrudi. Smál se ale dál. Bohužel se smál až tak moc, že mu najednou podklouzlo pod nohama a oba jsme žuchli do vody.

Vyplivla jsem vodu, co se mi dostala do pusy a mokré vlasy si přehodila dozadu. On seděl hned vedle mě. Oba s promočeným oblečením. Začala jsem se smát, protože pohled na něj byl k nezaplacení. Probodl mě vražedným pohledem, což mě rozesmálo ještě víc. Stříkl po mě vodu a já mu to po prvotním šoku, že se chová jak dítě, oplatila. Zvedla jsem se, zatímco jsem na něj pořád stříkala vodu. Postavil se taky, ale já mu chtěla utéct.

Začala jsem po něm stříkat vodu, ještě víc a u toho 'běžela' ven z vody. On mě ale dohnal. Snaha mi nevyšla, protože mě chytil zezadu kolem pasu a šel se mnou zpátky k vodě. Kopala jsem a smála se. Bylo to krásné. Takové bezstarostné a příjemné. Hodil mě zpátky do vody a potopil mě. Pak ale hned pustil. Naštěstí jsem se neutopila.

Si asi říkáte, proč se sakra válí ve vodě. V noci. Nám to ale tak nepřišlo. Měsíc svítil a ani jeden z nás nemyslel na nic jiného.

"Fajn, fajn. Vzdávám se." Řeknu za nesmírného smíchu, protože mě lechtal. Přesunuli jsme se na zem. Seděl na mě obkročmo a pořád mě lechtal.

"Prosím, prosím." Směju se dál, protože nepřestává. Nakonec ale přestane. Ruce položí vedle mé hlavy a dívá se mi zpříma do očí. Je to jako poprvé. Ty samé pocity. Skloní se, ale nepolíbí mě. Místo toho se zasekne kousek od mých rtů, usměje se a zašeptá.

"Měli bychom jít. Za deset dvanáct." Usmál se a já vytřeštila oči. Shodila jsem ho ze sebe a rychle se vyhoupla na nohy. On se ale začal smát. Založila jsem si ruce v bok a přísně se na něj podívala.

"Co je tady tak vtipného?" Ruce z boků jsem si založila na hrudi.

"To ty." Smál se dál a dál se válel na zemi. "Dvanáct je až za dvacet minut." Zazubil se a já ho praštila do hrudi, protože se vytáhl na nohy.

"Fajn, fajn." Chytl moje ruce, které v těch jeho vypadaly naprosto maličkaté. "Tak jdeme" usmál se. Chytl mi jednu ruku a sám šel v předu.

- - - - - -- -

Otevřela jsem vchodové dveře a potichu za sebou zabouchla. je za pět minut dvanáct, takže mám vlastně ještě čas. Vyšla jsem potichu, i když to bylo dost těžké, přes vrzající schody a zalezla ke mně do pokoje. Vytáhla jsem si tílko a kraťasy na spaní a šla se ještě vysprchovat.

Ulehla jsem do postele s připitomělým úsměvem na rtech, protože jsem pořád musela myslet na něj.

. . . . . . . . . . . . . . .