Nepoznal mě...

|26| Postřelili mě!

Jen tak jsem ležela na zemi a všimla si že na mě každý míří zbraní.

,,Klid. Nejsem ozbrojená" uchechtla jsem se. Čip co jsem si voperovala do ruky mi začal červeně blikat. Povzdechla jsem si a mávla nad ním rukou. Z čipu vyšel hologram kamer co mám na 'domě'. Viděla jsem jak se někdo snaží dostat dovnitř ale jaksi se mu to nedaří kvůli kódu. Uchechtla jsem se a zakroutila hlavou. ,,Pokud dovolíte půjdu je zneškodnit. Nechci aby se dostaly k tajným informacím se kterými by mohly ovládnou nebo zničit svět" řekla jsem a zvedla se.

,,Jak jako zničit nebo ovládnou svět?" zeptal se nechápavě robot.

,,Týjo. Nevěděla jsem že roboti umí mluvit. Jo a jinak že by se lidé musely řídit jejich pravidly které nejsou nejrůžovější" pokrčila jsem rameny.

,,Však jich je tam kolem 25, to nezvládneš sama" zakroutila hlavou zrzka.

,,Dejte mi moje zbraně" pokroutila jsem očima. Odněkud přiběhl nějaký kluk s mými věcmi. Pistoli jsem si dala za pásek, luk s šípy na záda a otočila se na ty lidi. ,,Tak já jdu. Páčko" mávla jsem na ně a skočila ze střechy. Kdy jsem se odrážela slyšela jsem zalapání po dechu.

,,Starku chyť ji" zakřičel ženský hlas. Ve vzduchu jsem dělala salta až jsem nakonec dopadla na nohy. Na nic jsem nečekala a rozeběhla se směrem sklad. Když jsem doběhla nepociťovala jsem nějakou velkou únavu. Schovala jsem se za jednu bednu co tam byla a vytáhla si pistoli z pásku. Vykoukla jsem zpoza bedny a střelila jednoho do hlavy a druhého do ledviny. Vykoukla jsem z druhé strany bedny a střelila další 3 do hlavy a kousek od srdce. Ještě jich je deset. Výhoda pro mě je že neví odkud střílím. Přeběhla jsem ze další bednu a střelila jednoho který mě viděl. Jeden něco mluvil do vysílačky ale já mu ji vystřelila z ruky a následně ho střelila dvakrát do srdce. Ještě osm. O ou, nemám náboje. Vzala jsem si luk s šípem a hned vystřelila na chlapa co ke mě běžel. Trefa. Za mnou jsem slyšela kroky a tak jsem se rychle otočila. Ten chlap mě chytl pod krkem a začal mě škrtit. Vykopla jsem nohu a ta ho trefila přímo do jeho citlivého místa. Schoulil se na zemi s nadávkami mířenými na mě, neváhala jsem a rychle vystřelila šíp na místo jeho srdce. Ještě šest. Rychle jsem přeběhla za další bednu. Vykoukla jsem a rychle za sebou vystřelila 4 šípy. Poslední 2. Vběhla jsem z poza bedny, vystřelila na jednoho a běžela k tomu co se snažil zadat správný kód. Shodila jsem ho na zem a chtěla mu dát pěstí ale byl rychlejší a střelil mě do ramene. Stoupl si nade mě a s pobaveným výrazem do mě kopl.

,,Teď půjdeš se mnou a dáš mi ty informace co máš" řekl.

,,Nasrat" zamračila jsem se. Chtěla jsem se zvednout ale skopl mě zpátky na zem a šlápl mi na to postřelené rameno.

,,Ááááááááááá" vykřikla jsem. ,,Nemůžeš trochu jemněji, víš ono to docela bolí" ušklíbla jsem se.

,,Dáš mi ty informace?" zvedl obočí.

,,Ne" a jsem mrtvá. Do hlavy ho trefil šíp. To jsem nebila já. Fakt ne. On se svalil vedle mě a já se s námahou posadila. Ruku jsem si přitiskla na postřelené rameno abych zmírnila krvácení. Odněkud ke mě přiběhla ta zrzka.

,,Bruci musíme s ní do nemocnice, je postřelená" zakřičela na někoho.

,,Do nemocnice mě nedostanete ani kdyby jste chtěly" postavila jsem se a utíkala ke dveřím. On hned za mnou. Zadala jsem číselný kód 12-58-91-03-74-86, dveře se pomalu odsunuli na stranu a my mohly vejít.

,,Slečno někdo vnikl do budovy" oznámila mi Sundy (moje umělá inteligence).

,,To je v pohodě Sundy, jsou se mnou" řeka jsem. Vyšlapaly jsme schody až do 3. patra kde jsem si nechala oskenovat jizvu na boku a znovu zadala kód 68-47-30-19-85-21 je to stejný kód jako dole akorát pozpátku. Otevřela jsem dveře a namířila si to do mojí mini nemocnice. Ze skříňky jsem vzala vatové tamponky, pinzetu a dezinfekci. Stoupla jsem si před zrcadlo a chtěla si vytáhnout kulku ale vyrušil mě hlas.

,,Počkej já ti to udělám" přišel ke mě chlap v bílém plášti. Sedla jsem si na lehátko a on mi vyndal kulku. Hned mi ránu vydezinfikoval a chtěl mi ji zavázat ale já ho zastavila. Přiložila jsem si na rameno ruku a představovala si jak se mi ta rána hojí. Asi po minutě jsem dala ruku pryč a rána tam nebyla.

,,Díky" usmála jsem se na doktora. Seskočila jsem z lehátka a mířila do ložnice kde jsem se převlékla do bílých kraťásků, mint crop-topu a modré košile (nahoře). Sešla jsem do obýváku kde seděly ostatní a svalila se na křeslo. Začala mě nesnesitelně bolet hlava a já se chytla ta spánky. Děje se to vždy když je Besi delší dobu neviditelná. Nechala jsem ji zviditelnit a ona po mě hned skočila a začala mi lízat obličej.

,,Besi dost" zasmála jsem se.

Aktakys