Dangerous and Unfathomable

12. část

''To mi chceš říct, že jsi ještě nevstala?'' drsný otcův hlas mě donutil začít vnímat realitu.

''Tohle si nezvykej. Žádné válení do bůh ví kolika. Okamžitě se jdi připravovat do školy!'' zvýšil otec hlas a já viděla jen obrys jeho postavy, jak nade mnou stojí.

Bez jakékoliv námitky jsem byla nucena vstát a splnit jeho rozkaz. Myslela jsem si, že jsem si budík nastavila. Nebo snad ne? Že bych byla včera unavená a nestihla to? Když jsem slyšela bouchnutí dveří, mohla jsem se vrátit zpět do postele, abych se podívala kolik hodin je.

Telefon mi ukazoval 6:03. A to má znamenat co. Celá příprava i se snídaní mi zabere celkem hodinu. Nechápu tedy proč bych měla vstávat o tři hodiny dřív. Mám nastavený budík na sedmou hodinu. Škola mi začíná v devět. To je i tak brzo na vstávání. Jen můj otec si myslí, že pokud vstávám v šest hodin ráno, tak už školu absolutně nestíhám.

Takhle se v Americe nechoval. Tedy občas mě probudil o dvě tři hodiny dříve. Ale aby se to stalo tak krátce po sobě? Jestli mě takhle bude budit každý den? Tak s tím stejně nic nezmůžu, protože to nemá cenu.

Veškerá hygiena je za mnou. Lehké líčení také a už mi zbývá jen drdol. Tak moc bych chtěla dělat to, co jiné dívky. Zapletené copánky na francouzský či holanský způsob. Nebo si nechat udělat třeba melíry. Ale to je u nás doma naprosto nepřístupné. Ulíznutý drdol je ten správný pro mého otce. Moje matka mi dříve dělala copánky na dobrou noc. Nechávala jsem si vždy nakonec copánků dát mašličku. Potom mi hrozil otec tím, že mě ostříhá na krátko pokud s copánky nepřestanu. Od té doby už nosím jen drdol. A někdy doma culík. Ale pokud bych s ním měla vyjít na ulici? Slovy mého otce: Ani kdybys šla vyhodit odpadky.

Seběhla jsem dolů do kuchyně a udělala jsem si čaj. Jediné co snídám. Občas k tomu přidám i nějaké to ovoce. Zrovna dnes jsem si vzala do ruky jablko a zase jsem se vrátila zpět do pokoje.

''Neseď na té posteli jen tak! Nemrhej časem a zkontroluj si, jestli máš vše do školy a popřípadě si přečti ještě nějakou látku'' otevřely se zase dveře do mého pokoje a můj otec hned spustil. Poslechla jsem ho ale jen na oko. Hned, jak se za ním dveře zavřely, jsem se vrátila zpět na postel s telefonem v ruce. Otec odjíždí do práce a tak už mě nebude otravovat.

Koukala jsem se na fotografie z mého domova. Fotky na pláži. Ten den si pamatuji. Otec byl na služební cestě a matka mi dovolila jít ven. A já se vrátila asi o půlnoci. Byl to jeden z těch dnů, kdy jsem se cítila jako puberťačka a naplno jsem si to užívala.

Ani jsem si nevšimla, že za třičtvrtě hodiny mi začíná první hodina. Akorát správný čas na to, abych vyrazila. Rozloučila jsem se s matkou, která mi ještě popřála hodně štěstí. A upozornila mě, že dnes se otec vrátí okolo páté hodiny, tak ať se nikde příliš nezdržuji. Nezbývá mi zase nic jiného než souhlasit.

Nasedla jsem do auta a pomalu jsem se rozjela příjezdovou cestou k silnici. Do školy to mám přibližně asi patnáct minut. Čas i na to, abych si našla volnou skříňku a potom i učebnu, ve které mám první hodinu. Nepanikařím z toho příliš. Stále si opakuji, že jsou i horší věci, než to že žádná skříňka není volná a učebnu nemohu nejít.

Už jsem parkovala u školy a pozorovala jsem skupinky lidí okolo mě. Ti co se učí stojí u schodů. Skupina dívek, jako ze Spice Girls, si ještě přidělávají víc červené rtěnky u svých výrazně barevných aut. Pak tu máme skupinku frajírků. Baví se o zmalovaných holkách a u toho si neustále prohlíží svoje bicepsy v oknech jejich drahých aut. Další skupinu tvoří nejspíše ti rebelové. Kouří a povídají si. Jinak zbytek lidí je spíš těch normálních, kteří se nezajímají o ostatní a ostatní o ně. Do takovéhle skupiny zapadám nejspíše já.

Moje oči se zasekly na klukovi oblečeném v černém se slunečními brýlemi. Sluníčko zrovna dnes nesvítí, ale on má brýle. Po jeho boku cupitá dívka, která z něj nemůže spustit oči. Já vím, kdo ten kluk je. Ten, co jsem do něj vrazila. Má zvláštní chůzi. Svůdnou a zároveň odstrašující.

Zavrtěla jsem hlavou a víc už jsem se na toho kluka nedívala. Vylezla jsem z auta a ještě rychle v okénku zkontrovala svůj vzhled. Perfektní.

Vyrazila jsem do školy a ještě párkrát jsem se nadechla čerstvého vzduchu. Tak jo. Možná v sobě mám trochu stresu a paniky z dnešního dne. Cítím se tu jako naprostý cizinec. Jedinou výhodou je, že si mě nikdo nevšímá.

''Angee'' uslyšela jsem někoho volat mé jméno. Otočila jsem se, ale nezahlédla jsem žádnou známou tvář. Bůh ví, kolik Angel sem chodí.

''Angee!'' znovu někdo zavolal, ale teď už to bylo blíž u mě. Že by přeci jen někdo zaregistroval mou přítomnost? Otočila jsem se a uviděla jsem černovlásku, jak na mě mává. Chvilku jsem ostřila, kdo to je a pak jsem to zjistila. Dany. Vážně se obarvila na černo? To je blázen. Za tohle by mě otec zabil.

''Jsi obarvená'' usmála jsem se na ní a ona pohodila svými vlasy.

''Není to moc? Nevěděla jsem do poslední chvíle, jestli dělám dobře'' zasmála se trochu.

''Rozhodně je to dobrý. Jen jsem tě málem ani nepoznala'' zvětšila jsem ještě svůj úsměv.

''Tak pojď, než bude u skříněk nával'' chytla mě Dany za ruku a táhla mě za sebou.

''Nemám svou skříňku'' oznámila jsem jí, ale ona mi nic neodpověděla.

''Tady'' praštila pěstí do skříňky a ta se hned otevřela.

''To do ní budu muset mlátit?'' vykulila jsem oči.

''Jen když ti vážně nepůjde otevřít. Koukej. Všichni to tady dělají. Tyhle skříňky jsou ještě z doby Jiřího šestého'' zasmála se vlastnímu vtipu, který jsem já ale nepochopila.

''Koho?'' pozvedla jsem obočí. V životě jsem nic o tomhle člověku neslyšela a to jsem si myslela, že znám více méně jména všech králů.

''Jiří šestý byl král Anglie asi před před sedmdesáti lety'' vysvětlila mi to a já konečně  pochopila její vtip.

''Co teď máš?'' zeptala se mě, když jsem si dala všechno potřebné do skříňky.

''Myslím, že literaturu'' podívala jsem se do svého diáře, abych si to pro jistotu ještě ověřila. Ano, mám literaturu.

''Tak to budeš s Marcusem. Taky má literku. Pojď, ukážu ti, kde je učebna'' chytla mě zase za ruku a znovu mě za sebou začala táhnout.

''Tady'' ukázala na dveře a já jí poděkovala. Vešla jsem dovnitř a přemýšlela jsem, kam bych se měla posadit. Do první řady? Ne. To je přeci na první den příliš.

''Angee?'' objevil se vedle mě další známý obličej. Marcus.

''Tak tě tu vítám. Máme stejnou hodinu jo. Pojď sedneš si ke mně. Je to nejlepší místo tady'' začala na mě najednou chrlit a já jen kývala. Vyrazila jsem tedy za ním a nenápadně jsem se rozhlížela po ostatních. Nikdo mi nevěnoval pozornost a tak ze mě veškerá nervozita opadávala. A pak jsem se setkala s párem zelených očí. Ty oči zase patřily tomu klukovi. Propaloval mě pohledem, ale nakonec se podíval na dívku po svém boku. Hodil jí ruku okolo ramen a něco jí zašeptal. Mám takový pocit, že tohle je jiná holka, než byla ta ráno. Tahle má blonďaté vlasy, zatímco tamta měla hnědé. Tenhle kluk nebude asi úplně normální.

Za pomoct s dílem děkuji DominikaSuk :* :*