Dangerous and Unfathomable

37. část

"Pane, támhle jsou stopy." další hlas jednoho z policajtů byl slyšet přímo nad námi.

"Tak na co čekáte? Běžte za nimi. Musíme je dostat." křikl a už bylo slyšet, jak se kroky od nás oddalují.

Seděli jsme mlčky vedle sebe a nikdo z nás nic neříkal.
Harry pomalu začal vylézat, aby zkontroloval, jestli je vzduch opravdu čistý.

"Můžeš na to došlápnout?" zeptal se, jakmile se vrátil zpět ke mně.

"Myslím, že ano." rukama jsem se podepřela o hliněné zdi a opatrně se snažila postavit.

První úkol splněn. Teď jsem si uvědomila, že jsem si zničila své neoblíbenější kalhoty. Bože, myslím v tuto chvíli na takové hlouposti.
Pomalu jsem se rozešla k Harrymu.

"Ta rána vypadá opravdu hnusně." udělal znechucený obličej, když se na mou nohu pořádně zaměřil.

"Bude to v pohodě." usmála jsem se na něj a pohled sklopila na svou nohu a pak zpět k němu.
Ačkoli se mi teď chtělo křičet, že vidím krev a brečet, že to tolika bolí, snažila jsem se být v pořádku.

"Tohle jen tak v pohodě nebude. Pojď, támhle mám auto a kousek odtud bydlím. Alespoň ti to u nás doma vyčistím." tak tímhle mě překvapil a pořádně zarazil.

"To nemusíš Harry. Zvládlu to kdyžtak doma sama." rozešla jsem se pomalinku za ním a snažila se moc nedošlapovat na poraněnou nohu.

"Vím, že nemusím." mrkl na mě a ohl se, abych mu naskočila na záda.

Jediné, co jsem se naučila je, že Harrymu nemá cenu odporovat, vždy bude po něm. Nalezla jsem na jeho záda a pomalu obtočila ruce kolem jeho krku. Bylo zvláštní se ho zase dotýkat. Cítit tu elektřinu proudit po celém těle a mrazení v zádech.
Cítit tu jeho zvláštní a jedinečnou vůni. Je to příjemný pocit, ale to si bohužel říkat nemohu.
Všechny myšlenky, co se teď honily mou hlavou jsem rázem vymazala i když jsem se k nim občas vracela.

S Harrym jsme přišli na veliké parkoviště a kráčeli rovnou k jeho autu, do kterého jsme hned nasedli.
Vůbec nevím, kde se teď nacházím, ale budu muset Harrymu věřit.

**
Jeli jsme opravdu krátkou cestu a zaparkovali před obrovským krásným domem. Vypadá o něco hezčí než ten náš. Tenhle vypadá tak, útulně.

"Budeš sedět v autě celý večer?" uslyšela jsem chraplavý hlas a rozepla si svůj pás.
Vystoupila jsem z auta a snažila se udržet krok s Harrym, abych se neztratila.

Myslím, že se právě nacházíme v obývacím pokoji, který je krásně vybavený.

"Sedni si. Hned jsem tu." řekl rozkazovacím hlasem a já poslechla.
Začala jsem se rozhlížet a vše zkoumat. Něco mi tu chybí, ale ano, fotky z dětství. Má je doma snad každý, ale tak třeba je má v jiné místnosti.
Bydlí tu sám nebo s Gemmou? Toť otázka. Zajímá mě to, ale nechci vyzvídat.

Najednou se tu objevil Harry a přisedl si ke mě s lékárničkou.

"Teď to bude trochu štípat." pověděl a já jen kývla na souhlas.
Sykla jsem od bolesti, když mi na nohu přilétla studená látka, která ránu mnohem více podráždila.
Harry se snažil být velice jemný a opatrný.

"Proč jsi mě políbil?" vylétlo ze mě, aniž bych nad tím nějak přemýšlela.