Dangerous and Unfathomable

33. část

"Co dělám?  To bych také rád věděl. " sklopil zrak, ale než jsem se stihla vzpamatovat, uvěznil mě svýma rukama.

Nevěděla jsem co dělat. Mohu říci, že jsem byla opět ztracená.
Jeho mokré vlasy a kapky, co mu stékaly po tváři až k jeho rtům.
To vlhké triko, které mu obepínalo každý jeho sval a ukázalo mi náhled na černé obrázky.
Ano. Momentálně mohu říci, že jsem byla opravdu zaslepena.
Nahlas jsem polkla a potřebovala se vzpamatovat.

"Kdo jiný to má vědět. " kuňkla jsem potichu a napřímila se, abych vypadala více sebevědomě.

"Jsi opravdu chytrá Angee." pověděl s menším úšklebkem, který mu pohrával na tváři při vyslovení mého jména.
Tak moc si s ním pohrál, až musím říci, že to bylo. No. Vážně krásné.

Najednou jsem slyšela, jak někdo bouchá na dveře. Kruci, co to v tuhle dobu?

"Raději půjdu." odtáhl se ode mě a rozešel se ke dveřím odkud rány do dveří více zesilovaly.

"Ne. Prosím tudy ne." křikla jsem na něj a tím ho zastavila.

"A kudy mám asi tak jít?" rozhodil rukama a já ho poslala do mého pokoje. A že až ten dotyčný odejde, vyvedu ho dveřmi.

Proč nechci, aby ho někdo viděl odtud vycházet?  No to je snad jasné. Vidím hned ty řeči, co by se asi tak říkalo.
Došla jsem ke dveřím a pomalu je otevřela. Lekla jsem se, když jsem tam viděla ležet Dany na zemi se zavřenýma očima.

"Dany?  Co se ti stalo? " křikla jsem starostlivě a zvedala ji ze země. Ještě, že je tak droubounká.
Popadla jsem ji a ruku jí dala kolem mých ramen, pak jsem jen prudce zavřela dveře a Dany položila na naší velikou pohovku.

"Dany, slyšíš mě? " poplácala jsem ji po tváři.

"Nech mě spát." mávla rukou,  že mi málem přistála facka.

Hodila jsem přes ní deku, která byla složená na křesle a sundala ji boty.
Takové dejavi.
Připadám si jakoby se ke mně chodili lidi jen vyspat z alkoholu.
Harry.
Dohajzlu.
Je u mě v pokoji.

Vyběhla jsem schody po dvou a pak pomalu mířila do svého pokoje.
Byl otevřený a tak jsem do něj opatrně náhledla.
Nikdo nikde. Vlezla jsem do pokoje úplně a jediné co tam zůstalo, otevřené okno dokořán.
Vyskočil oknem?  Odešel? 
Jsem smutná a nebo mám být ráda, že jsem se vyhla něčemu, co by nedopadlo nejspíš asi dobře.
Přešla jsem s divným pocitem uvnitř sebe a vyklonila se z okna. Pršet přestalo a studený vítr mi foukal do obličeje. Nikoho jsem nezahlédla  a zadívala se na cestu, co vede pryč od našeho domu.

Znáte ten pocit?  Ten, když nevíte, jak se vlastně cítíte v jednu chvíli?  Ten neznámý pocit,  že nevíte, co je správné a co ne?
Něco uvnitř mě mi říká,  že chci znát, jak by to celé dopadlo,  kdyby tu zůstal. Co mi chtěl říct?  Nebo snad, co chtěl udělat?
Ano, šíleně mě to zajímá. Chtěla jsem snad, aby něco udělal?  Čekala jsem na to?
Nevím.
Sama si nedokážu odpovědět. Mám z něj smíšené pocity, jeden je špatný a ten druhý takový hezký, nevím jak to ani popsat.
Tolika otázek a ani na jednu z nich neznám odpověď.

"Měla by jsi jít od toho okna ať nenastydneš. " co to?