Dangerous and Unfathomable

64. Část

Pohled jsem okamžitě nasměrovala na dveře a čekala, než ta postava, co se mi vloupá do pokoje vejde.

"Angee." Uslyšela jsem jeho chraplavý hlas, ale neodpověděla jsem.
Nemohl vidět, že na něj koukám, jelikož je veliká tma a jde vidět jen silueta jeho vysoké postavy.

"Angee spíš?" Znovu se zeptal a já měla ruku před pusou, abych se neprozradila.
Bohužel mi to nevyšlo, jelikož jsem si kýchla.

"Ty potvoro, já věděl, že ještě nespíš." Potichu se zasmál a přešel k mé posteli.

"Nebojíš se, že tě můj bratr přijde zkontrolovat?" Optala jsem se s úsměvem, i když ho vidět nemohl.

"To si piš, že mám ztaženou prdel, ale stojíš mi zato. Teda pokud mi neufikne koule, to bych na gauči spal klidně týden." Zasmál se a já se musela zasmát nad jeho výběrem slov.
Je zajímavé a pro mě nezvyklé, že mluví takhle sprostě. I když se mi ti nelíbí a je mi trapně tak mluvit, u něj musím říct, že je to asi sexy.

"Hele, kdo ti dovolil si lehnout ke mně do postele." Šťouchla jsem do něj a on spadnul z postele, jelikož ještě nebyl pořádně na ní a měl špatnou stabilitu.

"Tak tohle bolelo." Řekl naštvaně a já se musela začít smát.

"Nechtěla jsem, aby jsi spadnul." Měla jsem ruku před pusou, abych utlumila svůj smích.

"Ale spadnul jsem." Než jsem se nadála, moje tělo leželo pod ním.
Jeho vůně doputovala k mému nosu a já opět cítila pocit bezpečí.

"Proč tak Koukáš?" Zeptá se mě a já se musím usmát.

"Nevím." Pohladím ho po tváři a cítím tu elektřinu v mém těle.

"Jsi takhle roztomilá." Zasměje se a dá mi pusu na čelo, naco se mi rozletí hejno motýlů v břiše. Kdy tohle skončí?

Harry ze mě slezl a lehl si vedle mě. Hned jsem si hlavu položila na jeho hruď a on mě silně Objal. Tak tohle je to nejkrásnější, co vůbec muže existovat. Mít tu osobu, kterou máte rádi a ona vás silně drží u sebe, jakoby vás už nikdy nechtěla pustit.

"Taky si myslím." Řekl potichu a já nechápala. Řekl jsem to snad nahlas?

"Co?" Zvedla jsem hlavu a podívala se do jeho obličeje,který moc nešel vidět.

"Že je tohle krásný." Opět pošeptá a já pokládám hlavu zpět. Je zajímavé, že ví na co jsem myslela.

Kolikrát jsme v životě šťastní a kolikrát nás přepadne smutek a zklamání.
Láska, že je krásná? Ano je, ale oba dva musí milovat.
Zklamání? Nejčastější emoce, která nás ničí a užirá.
Smutek? Ten je silný a člověk v té chvíli musí nejvíce zabojovat.

Dřív jsme myslela, že nejvíce bolí odrěné koleno. Vždy jsem plakala, jakoby mi někdo řezal nohu. Máma mi říkala, že až se vdám, už to bude zahojené a já na to ani nepomyslím.
A víte co bych si přála teď? To odřené koleno. Tu malinkou a štiplavou bolest, a ten moment, kdy ke mně má matka běžela, aby mě utěšila.
Protože zlomené srdce bolí nejvíce ze všeho.

Ahoj :)
Chtěla jsem se zeptat, jestli mate nějaké nápady na další díly. Něco už mám vymyšlené, ale třeba ty vaše budou lepší :)
Doufám, že vás příběh zatím nenudí a užíváte si ho stejně jako já.
Děkuji moc za komenty, které moc ráda čtu, i když můj příběh není tak populární a nemá tolika čtenářů, i tak mám velikou radost, protože i ten jediný komentář mi vykouzlí úsměv :)
Přeju zbytek hezkého dne a pevné nervy na zítra do školy/ práce.