Dangerous and Unfathomable

18. část

''Mohla bys laskavě přestat zírat a vypadnout?'' vyjel na mě. Okamžitě jsem sklopila pohled a snažila jsem se co nejrychleji opustit pokoj.

''Bože ta je vypatlaná'' slyšela jsem odporný hlas té holky. Nereagovala jsem a radši jsem rychle opustila pokoj. Zůstala jsem stát na chodbě a předklonila jsem se. Proč ho sakra musím potkat. A ještě zrovna, když se s tou holkou na to chystali? Tomuhle se vážně říká smůla. Šourala jsem se chodbou a snažila jsem se nevnímat vzdychající hlasy z jiných pokojů. Vážně si to tady každý rozdává? To je nechutný.

Naproti mně se otevřely dveře od koupelny a vyšla z nich nějaká holka. Hned jsem zalezla do koupelny a umyla jsem si ruce. Asi už pojedu domů. Je tady na mě toho nějak moc.

Vydechla jsem a zase jsem vyšla z koupelny.

''Stůj'' zachraptěl hlas vedle mě. Ani jsem si nevšimla, že tady někdo stojí. Zkameněla jsem.

''Udělala jsi to schválně?'' stoupl si přede mě zelenooký kluk jménem Harry. Jeho jméno jsem si zapamatovala příliš dobře a rychle.

''Ne. Já jsem jen potřebovala klid na hovor a'' chtěla jsem mu všechno vysvětlit.

''Drž hubu. Zbytečně žvatláš. To mě rozhodně nezajímá'' dal ruku před můj obličej, aby mě umlčel. 

''Hele ty slečinko. Tohle není párty pro tebe'' přiblížil se ke mně obličejem. Nasucho jsem polkla. Mohla jsem lépe vidět jeho zelené oči. Propalovaly mě a pohlcovaly zároveň.

''Proč?'' řekla jsem jen.

''Tady nikoho v kvádru neuvidíš. Ani s podělaným motýlkem, tak běž na rodinný banket a nezdržuj se na něčem tak průměrném'' spojil obočí, až se mu mezi ním objevila vráska.

''Můžeš mě laskavě přestat urážet?'' zamračila jsem se taky. Nehodlám do sebe nechat rýpat.

''Nějaká drzá ne?'' zasmál se ironicky. Zavrtěl hlavou a hned odešel. Zůstala jsem tam stát. Co mělo jako tohle to být? Proč je na mě tak nepříjemný? Nic jsem mu neudělala, vlastně bych to za tak krátkou dobu, co jsem tady ani nestihla. 

Párkrát jsem se s ním potkala a on je na mě tak nepříjemný a drzý. Jeho chraplavý hlas a výběr slov z něj dělají arogantního člověka, který si myslí, že má vše pod palcem. Ani nevím, kde zjistil, že máme hodně peněz. Já za to přeci nemůžu, rodiče si přeci bohužel nevybíráme. Ať proti mně má co má, nic o mně neví a já doufám, že to tak i zůstane.

Řekla bych mu něco na jeho nevhodné narážky na mě, ale vždy jen stojím a nechávám do sebe hustit jeho ošklivá slova. 

To samé mám s otcem. Ať se mu snažím, jakkoli postavit, dopadne to tak,  že mu jen kývnu na souhlas a všechna snaha mu říct, jak vše cítím je pryč. A to jsem celá já.

Nikdy mě nikdo neučil, jak se postavit problémům. Jak se bránit pouhými slovy.
Dost přemýšlení, pojedu domů.

Seběhla jsem schody a snažila se pohledem vyhledat někoho z mých přátel. Bylo tu tolika lidí, že to bylo opravdu těžké.

Najednou jsem zahlédla Dany stát  v kuchyni a nalévat si do kelímku jeden z alkoholu, co popadla do ruky. Okamžitě jsem se vydala k ní.

"Dany,  prosímtě pojedu už domů." položila jsem ruku na její rameno.  Asi se mě trochu lekla, jelikož sebou prudce cukla.

"Proč?" udělala smutný výraz. Na jejím obličeji a očí šlo vidět, že už má také něco upito.

"Řekneme si to zítra. Máte se, jak dostat domů? " zeptala jsem se pro jistotu.

"Ano. Bratr říkal, kdyby cokoli ať zavolám." mrkla na mě a já se s ní objetím rozloučila a mířila pryč z tohoto domu.

Blížila jsem se k autu, když v tom jsem uslyšela, jak někdo něco volá.
Otočila jsem se za hlasem a uviděla blonďatého chlapce, jak sedí u stromu.

"Potřebuješ něco?" opatrně jsem se ho zeptala.

"Vodu. " lehce odpověděl a znovu se hluboce zakašlal.

Klíčky od auta jsem zandala zpět do kabelky a rozešla se pomalým krokem k chlapci. Doufám, že bude mít stejný přístup, jako kudrnatý kluk.