Don't Get Close To Missing Killer(cz)✔️

•8- ,,Prosím, věř mi."

,,Ještě jednou mě nazveš tou otřesnou uši drásající přezdívkou, tak ..." prudce jsem otevřela dveře od svého pokoje a vyšla na chodbu. Přitlačila jsem Justina na zeď, byla jsem opřená o jeho hruď a vnímala jeho svaly, dech a jak se mu blokovala bránice od uchechtávání.

,,Co je k smíchu?" zatlačila jsem ho ještě víc ke zdi a nasadila jsem vražedný výraz. Byla jsem jednou nohou jištěná vzadu, aby to vypadalo, že mám nějakou sílu. Opak je pravdou. Nemám. Justin na mě shlížel ze shora a smál se.

,,Ty jsi k smíchu. A taky to, že si myslíš, že jsi silnější." koukl na mě tím jeho povrchním výrazem a já ho za to štípla. Koukl na mě a zasyčel.

,,Au, co blbneš?!"

,,Jsem ti k smíchu, i když vlastně ani nevíš, že jsem silnější." v duchu jsem se smála sama sobě, protože to samozřejmě není vůbec pravda.

,,Jasně, jasně." zasmál se Justin. Vzal mě za pas a zvedl mě tak o půl metru nad zem. Né, že by si mě opřel o rameno, nebo tak. Naše těla se ani nedotýkala a on mě i tak nesl jako pírko.

Otočil se s námi a postavil mě na zem. Zády ke zdi. Bezva, vyměnil nám role. Tohle se mi vůbec nelíbí. Začala jsem máchat krátce rukama, abych ho od sebe odehnala, ale on mi akorát chytil zápěstí, aby ten otravný pohyb utišil. Stisk začal zesilovat a temné oči hypnotizovaly mou mysl.

,,Pusť!" zasyčela jsem na něj.

,,Ještě si budou myslet, že mě tady mlátíš. Budu mít modřiny na zápěstí." uchechtla jsem se. Justinův pohled ale zůstal vážný a mně tuhla krev v žilách. Notak, Bello. Vymysli něco jinýho, protože tohle nezabírá.

,,Proč si přišel?" řekla jsem. Justin zatřepal hlavou a okamžitě ustoupil o dva kroky dozadu.

,,Cože?" nechápavě se na mě koukl.

,,No, klepals mi na dveře. Takže... proč?" řekla jsem a Justin se poškrábal na zátylku.

,,Jo to, no. Víš, potřeboval bych poznámky z humanitek. Nebyl jsem dneska ve škole a potřeboval bych to. Chodíš tam taky, ne?" koukl na mě a já se uchechtla.

,,Byl první den školy. Kde jsi byl?" usmála jsem se.

,,Do toho ti nic není?!" vyštěkl po mně, až jsem se znovu radši posunula ke zdi.

,,Tak máš ten zápis nebo ne?!" řekl znuděně a já jen protočila očima. S tímhle přístupem rozhodně nic nedostaneš, chlapečku. Odešla jsem do kuchyně a začla chystat ingredience na slané lívance k večeři.

•••

,,Hele, Bell." ucítila jsem jemný krátký dotyk na mé paži. Pomalu jsem se otočila zády k lince a postavila se tváří v tvář Justinovi, který byl asi půl metru ode mě a temnota z jeho očí dávno vyprchala. Koukal na mě jako malý nevinný kluk.

,,Přišel ses omluvit?" promluvila jsem.

,,Ne," řekl a já protočila oči ,,teda, jo. Ano, ano, přišel." zakoktal se a já se zasmála.

,,Promiň. Máš ty poznámky?" chtěl ke mně přistoupit ještě blíž, ale zarazila jsem ho.

,,Jsi idiot." protočila jsem očima a odešla do pokoje.

•••

Seděla jsem na posteli a koukala do zdi. Po chvíli mou pozornost upoutal blok ležící na stole.

Isabella Strewdown
Humanitní vědy
2015/2016

Sakra práce s ním! Vzala jsem sešit a otevřela dveře. Justin seděl v obýváku a koukal na něco v televizi. Hodila jsem mu sešit do klína a on se na mě udiveně koukl.

,,Díky." řekl, podal si svůj sešit a zápisky začal opisovat.

•••

,,Neobjednáme si pizzu?" řekl po chvíli Justin.

,,Vlasně, proč ne." usmála jsem se a Justin si podal telefon.

,,Dobrej. Chtěl bych si objednat velkou šunkovo - slaninov... Jak to myslíte? Ne. Ano, rozhodně se mi to nelíbí. Ne, nemůžete. Naschle." Justin položil hovor a frustrovaně se opřel o sedačku.

,,Problém?"

,,Jo, ta kráva mi řekla, že,"

,,Hej. Určitě to nebyla kráva."

,,Ale byla, nemůžou ani dopravit pizzu ke kolejím, takový sračky." řekl a znovu vzal mobil do ruky. Chvíli tam něco studoval a po chvíli se zvedl.

,,Obleč se, na tu pizzu mám vážně chuť, takže pojedeme do města." pokynul mi k pokoji a já na něj nechápavě koukla.

,,Mám tě snad oblíknout já?" řekl a já rychle vyskočila na nohy.

,,To rozhodně ne!" odešla jsem do pokoje a sundala ze sebe tepláky a tričko. Dala jsem na sebe rifle a ze skříně vytáhla mikinu s kapucí. Přetáhla jsem si ji přes hlavu a upravila si vlasy. Vešla jsem do obýváku a tam už čekal Justin. V ruce měl helmu a koženou bundu.

,,Konečně." řekl a šel do předsíně se obout. Šla jsem za ním a taky se obula. Do kapsy jsem si dala mobil. Zavřela jsem byt a následovala Justina. Po cestě ze schodů jsem mobil opět vytáhla a hledala autobusové zastávky.

,,Justine, autobus nám jede za deset minut, ale," nedořekla jsem to, protože Justin nikde nebyl ,,McCann?" rozhlížela jsem se. Stmívalo se a venku už byla skoro tma. Obešla jsem kolej a z druhé strany se svítilo. Cesta vedla do suterénu. Tady něco nehraje.

,,Justine?" šla jsem osvětlenou chodbou, nakloněnou dolů, až jsem se dostala do garáží. Všude stála auta různých barev, nebo kola a motorky.

,,Tady vzadu." rozlehlo se podzemními garážemi a já rozeznala Justinův hlas. Šla jsem tím směrem, až jsem málem zkolabovala.

,,Tak to ne. To rozhodně ne. Nikdy, nikdy, nikdy, rozumíš? Ani za milion let." kroutila jsem hlavou, když ke mně Justin šel s helmou a úsměvem na rtech.

,,Neříkej mi, že se bojíš jezdit na motorce?" zasmál se mi a přistoupil ke mně. Odsunula jsem helmu, co mi nabízel a zakroutila hlavou.

,,Nikdy jsem na tom neseděla a ani to nebudu zkoušet, jasný?!"

,,Prosím, bude to sranda. Aspoň překonáš svůj strach. Prosím," natáhl ke mně ruku ,,věř mi." nevěřícně jsem se podívala na jeho ruku.

Stáli jsme tam poměrně dlouho, ale Justin vytrvale držel ruku blízko mému tělu. Co můžu ztratit?