Don't Get Close To Missing Killer(cz)✔️

•10- ,,Tak, jaká jsem byla?"

,,Já už nemůžu." opřela jsem se o židli a začla si hladit plné břicho. Justinovi nedělalo problém dojíst zbytek z mé půlky.

,,Víš, že jsem si to mohla vzít domů a sníst to zítra?" zasmála jsem se.

,,Vím, ale to už by to nebylo tak dobrý a já mám pořád hlad." zamumlal s plnou pusou.

,,Jsi kontejner na jídlo, Justine. Vážně se těším na víkend, až budu vařit pro nás oba." řekla jsem a dopila džus.

,,Pomůžu ti." řekl, jako by to byla samozřejmost a já na něj vykulila oči. Páni, tak jo, no.

,,Fajn." pousmála jsem se.

•••

,,Můžem?" řekl Justin a postavil se od stolu. Přikývla jsem a postavila se taky. Justin šel k baru a zaplatil.

,,Děkuju." řekla jsem a on jen přikývl.

,,V pohodě."

Mlčky jsme došli k motorce, ale já neměla v plánu na ni znovu nasednout. Už nikdy.

,,Dobrý, nebudu ji potřebovat." odsunula jsem helmu, kterou mi Justin podával.

,,Proč?" zeptal se.

,,Říkala jsem snad, že jedu busem, ne? Na tuhle zlověstnou mašinu už nesednu. Na mě se neohlížej, jen až v noci uslyšíš dveře, tak to budu jen já." zasmála jsem se.

,,Bello, nenechám tě tady, třicet kilometrů od Univerzity. Neblázni, prostě si nasedni." nasadil nekompromisní tón, až jsem měla nutkání protočit očima nad jeho otcovským chováním.

,,Ale ty zase pojedeš rychle a já zase budu křičet a ..." přerušil mě.

,,Nepojedu." stoupl si do mého osobního prostoru. V temné noci svítily jen jeho oči. Viděla jsem v nich něco divného. Neodjede beze mě. Nenechá mě tady. Cítila jsem to.

,,Máš řidičák?" zeptal se.

,,Jen na auto, ale stejně moc neřídím."

,,Fajn, to stačí," odhrnul mi vlasy z obličeje a nasadil mi helmu ,,sedni si." popostrčil mě k motorce.

,,Co blbneš, Justine?"

,,Sedej." přikázal tvrději a já ztratila odvahu odporovat. Sedla jsem si na motorku a chytla se řidítek. Po chvíli se motorka naklonila mírně na stranu a Justin si sedl za mě. Cítila jsem všechno. Úplně všechno. No panebože, Bello, nesoustřeď se na to, rozumíš? Nesoustř... přerušil mě jeho hlas.

,,Plyn je vpravo, brzda vlevo. Buď na mou holku hodná. Reaguje hned, takže nic nehroť. Jsem tady, kdyby něco." dal své dlaně na hřbety mých rukou a mírně je posunul blíž ke středu motorky. Svýma rukama chytl řidítka na krajích a nastartoval. Motorka začala vrčet a já se musela zatřást ze vzrušení. Natiskl se na mě a já cítila jeho dech na krku. Pomalu se rozjel z parkoviště a vyjel na cestu. Řídil ulicemi a já nechala ruce na řidítkách jen tak. Vnímala jsem jeho dech, jak se jeho hruď zvedala a opírala o má záda. O můj bože, dýchej, dýchej.

Zpozorněla jsem, když mě rukama objal kolem pasu.

,,Teď je to na tobě. Buď nás dovezeš domů, nebo skončíme v nemocnici." uchechtl se.

,,Moc ti chci teď jednu praštit." zavrčela jsem a snažila se nevnímal jeho prsty, kterými schválně mírně pohyboval a dělal krouživé pohyby.

,,Když nás dovezeš až domů, můžeš mě klidně praštit." zašeptal a to jsem vzala jako výzvu.

,,Vážně?"

,,Vážně. Jakože se Bieber jmenuju." ihned po vyřčení jeho slibu jsem zkoncentrovala všechny své smysly a plně se soustředila na motorku.

Cedule Harvardu nad dálnicí upoutala mou pozornost. Je skoro půlnoc a pojedem minimálně dvacet minut, bezva. Pevně jsem si poposedla na motorce, ale i tak se Justin znovu musel natisknout těsně za mě. Přidala jsem plyn a všechno řízení se mi začalo vybavovat. Po chvíli to bylo všechno lehké a já si dovolila začít předjíždět auta a kličkovat mezi nimi. Zrychlila jsem na 150 km/h a začala se usmívat. Justin upevnil stisk na mém břiše a já se uchechtla.

Nakonec jsem dobu příjezdu zkrátila o půlku. Zajela jsem do garáží a vypnula motor. Sundala jsem si helmu a otočila se na Justina. Vypadal trochu překvapeně, ale měl na tváři úšklebek.

,,Tak, jaká jsem byla?" usmála jsem se na něj.

,,Moje motorka a ty, to je vražedná kombinace, takže radši jdeme." řekl a slezl z motorky. Podala jsem mu helmu a on si ji vzal. Zamkl motorku a klíče schoval do kapsy. Rozešli jsme se kolejemi až k našemu bytu.

,,Kam si schováváš klíče? Abych věděla, až budu chtít na tvojí motorce někam utéct." zeptala jsem se se smíchem.

,,Pod polštář, takže mě budeš muset nějak odsunout a to ty nedokážeš." zasmál se a odemkl dveře.

,,No dobře, to je možná menší zádrhel, ale já bych to nějak zvládla." zasmála jsem se. Zula jsem si boty a chtěla odejít do pokoje.

,,Bello, počkej." zastavil mě Justin. Pomalu se ke mně přibližoval. Narušil můj osobní prostor a já začla panikařit. Co chce jako udělat? Začal se ke mně nahýbat. Uteč, Bello, uteč. Vem mu klíče a zachraň se. Je to jeden velký problém! Čekala jsem to nejhorší.

,,Máš ještě právo mě udeřit, zapomněla jsi?" odtáhl se ode mě a ušklíbl se. Dlouze jsem vydechla. Myslela jsem si, že mě chce políbit. Uf. Zasmála jsem se.