Don't Get Close To Missing Killer(cz)✔️

•107- ,,Co zase děláš venku?"

,,Bell" uslyšela jsem za sebou jeho hlas a na tváři se mi vykouzlil úsměv.

,,Kam jsi zmizela?" otočil si mě k sobě a opřel mě o linku. Vtáhl mě do objetí a vdechoval mou vůni vlasů. Já mu přejížděla dlaní přes zátylek a taky jsem si užívala jeho všudypřítomnou silnou vůni kolínské, kterou tak moc miluju. Dokonce tak moc, že když mu došla a chtěl si koupit jinou, donutila jsem ho objednat tu samou vůni.

,,Jen jsem vyhazovala balicí papír, proč?" zamumlala jsem mu do krku a druhou rukou ho hladila po zádech.

,,Jen tak, že jsem tě najednou nemohl najít. Zapovídal jsem se s klukama a ty jsi najednou odešla a," ušklíbl se ,,vyhodila si i papír ode mě?" zeptal se s naprosto normálním tónem hlasu. Nakrčila jsem obočí a zamyslela se nad všemi dárky, které jsem dostala. Justinův mezi nimi ovšem nebyl. Až teď mi to došlo. Byla jsem tak zaneprázdněná obdivováním dárků ostatních, že jsem si ani nevšimla, že jsem nedostala nic od Justina. Co když pro mě něco má a já to přehlédla. Panebože.

,,Omluv mě, prosím" vymotala jsem se z jeho sevření a nechala ho zmateného stát v kuchyni. Naštěstí nevypadal, že by se za mnou potřeboval rozběhnout. Můj z minuty na minutu vyděšený výraz ho asi držel zpátky.

Přiřítila jsem se do obýváku a doslova přeskákala a přelezla kluky, kteří seděli kolem hromad a hromad zmuchlaných papírů. Ignorovali dokonce i to, když jsem se jim plazila po stehnech a přidržovala se jejich hlav, abych se dostala až nakonec zaskládaného obýváku dárky a došla jsem až ke stromečku. No, "stromečku".

Ta jedle měla tak sto metrů a málem se sem nevlezla, věřte mi. A to mají kluci sídlo jako kráva a vysoké stropy.

Doslova jsem se ponořila pod větve stromu a plavala jsem v opadaném jehličí a hledala jakékoliv známky po dárku, který bych snad měla přehlédnout. Ale nestalo se. Nic nezbylo. Přeházela jsem celý obývák vzhůru nohama, kluky jsem donutila, aby se zvedli ze země a sedačky, abych to mohla prohledat pod polštáři, ale půlhodinové hledání bylo marné. Byla jsem vystresovaná a to vážně nepřeháním. Já a moje povaha jsme klidné a jen tak nás něco nerozhodí, ale když nemáte od přítele dárek, nebo jste ho přinejhořším ztratili, tak jsem opravdu vystresovaná. Asi budu chodit kanálama.

S vlasy ulepenými na čele od potu, totálně propocenýma zádama, které se tiskly v úzkých drahých šatech a s rozmazaným make-upem jsem to všechno vzdala a na konec jsem jen naštvaně kopla do židle, načež jsem si asi zlomila nohu a začala jsem na té druhé poskakovat po celém obýváku. Kluci naštěstí neřešili mou možnou amputaci, případný pád z nerovnováhy a možné riziko kómatu, ani nic takového a Justinova přítomnost se taky nikde nejevila, takže jsem mohla v klidu projít do haly pro bundu, boty a vyšla jsem před dům.

Po dlouhé době opravdu krásný Štědrý den. Chumelenice byla jako z pohlednice a neodklizený sníh byl všude kolem. No jo, kdo by taky o Vánocích makal, že?

Obešla jsem dům a vyšla dva malé schůdky na verandu z druhé strany domu. Ano. Mohla bych sem dojít i přes francouzské okno, ale to je na mě moc složité, neptejte se. Opřela jsem se o zábradlí a pozorovala hvězdy.

Co když mi nedal dárek, protože to chce skončit. Nabral zkušenosti. Ověřil si, že starat se o někoho dalšího, než jen o sám sebe, je opravdu zbytečně obtížné. Třeba mu chybí jeho starý život. Třeba...

,,Miláčku?" jeho vystrašený hlas mě vyrušil z depresivního přemýšlení a já se otočila k francouzskému oknu, ve kterém stál Justin s bundou v ruce a zrovna si zavazoval tkaničky.

,,Co zase děláš venku?" mírně se zasmál, ale ihned jak ke mě došel, starostlivě se na mě podíval, chytnul mé promrzlé tváře do svých teplých zahřátých rukou a poté mě vtáhl do hřejivého objetí.

,,Ale nic. Dobře se tu vypne a nad ničím nepřemýšlí" zamrmlala jsem a on se zasmál.

,,Páni. Na mě mají takováto osamělá temná místa vždy teda opačné účinky, než na tebe. Vždy začnu přemýšlet nad otázkami vesmíru a málem skončím na psychiatrii. Takže, co se stalo?"

,,Ztratila jsem dárek od tebe, Justine" řekla jsem zlomeně. Neuzavírala jsem to rovnou tak, že mi dárek nedal. Prostě jsem ho ztratila. Já totiž dokážu ztratit všechno. Přece je blbost, aby mi opravdu dárek nedal, ne? Říkala jsem vám, jak jsem jednou ztratila akvárko s...

,,Aha, tak proto" zasmál se a já na něj nechápavě koukla.

,,Cože?"

,,No kluci říkali, že jsi obývák proletěla tak natřikrát a málem jsi chtěla vylámat i parkety, jestli náhodou dárek není pod nimi. Beruško. Můj dárek je tak malý, že by se pod stromkem ztratil. Tak jsem ho tam radši nedával" usmál se na mě a zašmátrl v kapse. Zatajil se mi dech a z bezpečnostních důvodů jsem odstoupila o krok dozadu, při hrozícím pádu z omdlení. Justinovi se v ruce leskla malá krabička zabalená v tmavě modrém jednobarevném balicím papíru s krásnou malou černou elegantní mašlí nahoře.

,,Justine" zašeptala jsem a on mi věnoval ten nejkrásnější úsměv v celém vesmíru.

,,Justine, Justine, JUSTINE" začala jsem couvat, až jsem narazila do druhé strany zabradlí, vedle kterého byly malé boční schůdky na zahradu.

Došel až ke mě.

Vzal jednou rukou mou tvář.

Přiblížil se ke mě a dýchal mi do obličeje...

...až nakonec přiložil jeho vlhké rty na mé...

Votes prosím <3