Don't Get Close To Missing Killer(cz)✔️

•71- ,,Chci, aby byli mrtví"

Pilot nám pokynul,  abychom se usadili do sedaček a zavřel se v kokpitu. Justin vzal mou  tašku a s mým děkovným úsměvem ji dal dozadu do letadla. Pohodlně jsme  se usadili a já začala opět cítit únavu. Konečně se vracíme do  stereotypního života, který byl vždy mou součástí.

•••

,,Ne, nebuďte ji, prosím. Měla toho hodně. Ja si ji vezmu" tiše jsem zamrčela, když mě skoro vzbudil nějaký hlas.

,,Jste si jist, pa... "

,,Psst" promrvila jsem se na položené sedačce a snažila se otevřít má těžká a stále unavená víčka.

,,Ššš, zlato, neprobouzej se, ššš" zašeptal Justin.

,,Teď tě vezmu, dobře? Klidně spi dál. Musíš si odpočinout" jeho ruka vjela pod má kolena, na záda a Juss mě pomalu zvedl do vzduchu. Omotala jsem si ruce kolem jeho krk a snažila se ho držet, abych mu to trošku ulehčila, ale moc jsem nevnímala svět okolo.

,,To je dobrý. Spi, lásko" Justinův něžný hlas byl blízko mého ucha. Jeho hebké rty se dotkly mého čela a zanechaly na něm polibek. Uvolnila jsem se a víc jsem se spánku nebránila.

pohled Justina

Dal jsem Bell pusu na čelo a usmál se, když konečně poklidně zavřela oči a nevnímala všechno, co se kolem ní dělo.

Letadlo po čtyřech hodinách přistálo v Bostonu a nyní byly asi tři hodiny ráno. Letuška mi pomohla vzít tašky až k autu, které už vyparkovali z letadla.

Potichu jsem naznačil letušce, aby nechala tašky ležet u auta. Ta přikývla, tašky položila, ještě mi otevřela dveře spolujezdce a s tichým rozloučením odešla zpět do letadla. Opatrně jsem Bell posadil na sedadlo spolujezdce a sklopil jí sedačku, aby se jí pohodlněji spalo. Potichu jsem zavřel dveře a tašky dal do kufru. Opřel jsem se o auto a vytáhl telefon.

,,Čus, bro, tak už jste v Bostonu? Jak je na tom Bell?" pozdravil mě Fredo po třech pípnutích.

,,Ahoj. Jo, už jsme přistáli. Bell spí v autě. Jak dotelefonujem, tak hned jedu na univerzitu. Nebudu riskovat ani jednoho zasranýho zmrda, kterej už o ní ví. Jo a ti zmrdi, co byli u nás a postřelili ji... "

,,Co je s nima?"

,,Chci, aby byli mrtví. Všichni do jednoho" zavrčel jsem a opět mě chytlo nenasytné nutkání někoho zabít. Rozhlédl jsem se do temné noci po prázdném letišti. Bohužel nikde nikdo nebyl. Škoda. Musím se uklidnit jinak. Zhluboka jsem se nadechl a přešel k pravé straně auta. Jakmile jsem však spatřil mou kopretinku, jak sladce chrupká v autě s krásným klidným úsměvem na tváři, mé srdce se opět zahřálo a hněv mě přešel.

,,Mluv" pokynul jsem opět Fredovi.

,,Stopujeme je, ale... " odmlčel se a nevypadalo to, že by chtěl větu dokončit.

,,Ale co?" vykřikl jsem.

,,Zmizeli z pobřeží, Justine. Ryan sleduje kamery a... "

,,A co? Víš, že tohle hádání mě rozhodně nebaví!"

,,Sjeli z dálnice devadesát pět na dvanáctou" řekl a já na chvilku přestal dýchat. Ví o ní. Ví o nás. Jsou v Bostonu.

,,Kam jeli dál?! Kdy sem přijeli? Alfredo, řekni mi všechno!"

,,Před hodinou byli ještě na 2B a sjeli na sto třicátou osmou přímo do Bostonu. Nejspíš míří na Bradlee Road. Justine, máme z toho všichni špatnej pocit. Chcou tě srazit na kolena. A všichni víme, jak. Oni o ní ví. Ví, že Bell není mrtvá. Justine, měl bys... "

,,Hlavně mi kurva neříkej, co mám dělat! Protože já vím, co mám dělat" vydechl jsem.

,,V tom případě ti nemusím říkat, co MUSÍŠ udělat, že ne?"

,,Ne, nemusíš" vynervovaně jsem si projel blonďaté vlasy a sklonil se k okýnku. Bell vycítila, že se na ni dívám a otočila se k okýnku. Pomalu otevřela jedno oko a koukala na mě. Bodlo mě u srdce, když se láskyplně usmála a zase se pokoušela usnout. Nepříjemný pocit projel celým mým tělem. Vytlačil jsem ze sebe přesvědčivý úsměv 'Všechno je v pohodě' a odešel ke kufru auta, o který jsem se opřel.

,,Ještě zavolám. Pozdravuj ty líný šunky Ryana a Lila" uchechtl jsem se a Fredo se taky zasmál.

,,Jasný. Tak zdar" rozloučil jsem se a típl to. Frustrovaně jsem sklopil hlavu a myslel, že mi ze všech těch myšlenek vybouchne. Je jasné, co musím udělat, ale já to nedokážu. Beze mě ji stejně zabijou. Ne, ty musíš. Zajistíme jí bezpečné místo a pak prostě zmizíš. Věděl jsi, že to tak skončí, ty idiote. Tvoje chyba, že jsi do toho tak moc spadl. Teď to pro tebe bude jen složitější a těžší. Holčičí srdce se prostě lámou, ona to zvládne, poučovalo mě mé podvědomí. Nezvládne. Já to nezvládnu.

Nemáme čas na píčoviny.

Okamžitě jsem nasedl do auta a rozjel se na univerzitu. Bella mezitím znovu usnula, takže se zbytečně nevyptávala, kdo volal. Jako správná přítelkyně monitoruje každý můj pohyb, takže si bez pochyby všimla, že jsem s někým volal.

•••

Oči se mi přivíraly a byl jsem rád, že jsem zaparkoval v podzemních garážích naší univerzity. Je pět ráno. Vypnul jsem motor a unaveně si opřel hlavu mezi mé ruce na volantu. Dlouze jsem vydechl a na chvíli zavřel oči. Po chvíli jsem cítil malou ručku na mých zádech.

,,Lásko?" Bellin rozespalý hlas mi vykouzlil malý úsměv na rtech.

Votes prosím <3