Don't Get Close To Missing Killer(cz)✔️

•102- ,,Já nemám domov!"

Rozklepanýma rukama jsem odemkla telefon a přiložila si ho k uchu.

,,Bell?" ozval se jeho hlas a já najednou neměla slov.

,,Haló, Bello?!" ozval se znovu a já potichu vzlykla.

,,Ryane... Ryane, Justin... " vzlykla jsem znovu a snažila se trochu uklidnit.

,,Bello. Dýchej a mluv pomalu. Dal jsem to nahlas. Slyší tě i Fredo a Lil. Pomalu a v klidu" utěšoval mě a já zhluboka dýchala.

,,Vybouchl sklad. Poslední. Nevím, co se stalo. Bylo na tom něco divnýho. On. On tam byl moc dlouho a já chtěla jít za ním a ono to najednou. Prostě to najednou vybouchlo a začlo to hořet. Ryane. On je mrtvej. Justin je mrtvej" na konci jsem už zase brečela. Mé srdce tak strašně moc bolí. Nejradši bych si ho vyrvala z hrudi a dala ho Justinovi, aby mohl žít. V telefonu bylo ticho.

,,Tak co mám sakra dělat?" vzlykla jsem a trochu zvýšila hlas. V telefonu bylo slyšet šeptání, ale mikrofon byl přikryt rukou, takže jsem nic neslyšela.

,,Bell... My. My nevíme" ozval se tentokrát naprosto šokovaný Lil.

,,Jak kurva nevíte?! Co mám asi tak sakra dělat?! Nechal mě někde v prdeli uprostřed Brazílie. Celou tu dobu to s ním táhnu a on mi umře. Chápete, jak se kurva cítím?! Upřímně... Mám největší chuť nabít jednu z těch zbraní, které jsou v kufru a prostě jít za ním a... "

,,ISABELLO, takhle ani nepřemýšlej. Chápu, že z tebe mluví vztek, ale Justin určitě neumřel dobrovolně. Možná bombu objevil pozdě a nestihl vyběhnout ven. Nevíme, co se tam stalo" povzdechl si Fredo.

,,Aghrr, kurva kurva! Zasranej život!" znovu jsem zběsile mlátila do volantu, z čehož později vznikl opětovný brek. Myslím, že tyhle dvě nálady se už budou střídat do konce mého bezcenného života.

,,Tak co mám dělat?" zašeptám bezmocně prosebným hlasem.

,,Vrať se domů"

,,Já nemám domov!" osvěžila jsem jim paměť svým jízlivým tónem.

,,Máš. Tady na Miami. Čekáme tě. Spolu to zvládneme" řekl smutně opět Ryan a já zkřivila obličej do bolestné grimasy a další slzy vytekly z mých očí.

,,Tak... Tak dobře. Ale... Já to nezvládnu. Já na to nemám. Ryane. Ryane musíte mi pomoct" chytla jsem hysterický záchvat. Já jsem opravdu úplně sama uprostřed Brazílie.

,,To zvládneš. Kde jsou všechny vaše věci?"

,,Tady v autě" poposmrkla jsem.

,,Dobře. Hele. Zadej si do navigace v mobilu nejblížší letiště a jeď tam. Věci dej nějak do kupy a auto nech před letištěm. Pak mi pošli souřadnice toho letiště a já tam pošlu naše letadlo. Do civilního by tě se zbraněma neoustili" vysvětloval pomalu a já se ho snažila aspoň z půlky vnímat.

Jak mi poradil, tak jsem udělala. Jela jsem koupit ještě jednu větší tašku a dala do ní ostatní zbytečnosti z auta, které byly naše. Byla jsem obeznámena, že let z Miami na Brazilské letiště trvá sedm a tři čtvrtě hodiny. Z Rio Verde jsem strávila nekončících pět hodin a dvanáct minut na cestě v autě, takže ještě skoro tři hodiny na letišti. Už jsem konečně přijížděla k letišti, když mi zazvonil telefon. Neměla jsem zrovna čas, protože jsem parkovala a směřovala si to do čekací haly, kde jsem sebou švihla na koženou sedačku a tašky si dala k sobě, abych na ně viděla. Úplně jsem zapomněla na čas a dovolila si usnout.

Probudila jsem se z ničeho nic, když sem zaslechla nějaký rušivý zvuk. Otevřela jsem oči a viděla malou holčičku, jak omylem narazila do jedné z mých tašek. Její maminka jí začala něco hubovat a holčička se na mě otočila, pohladila tašku a něco španělsky zamumlala.

Asi to byla omluva té tašce.

Jen jsem se na ni usmála a něco málo z mé španělštiny použila, abych sesmolila větu 'No sucedió nada', což vlastně znamenalo, že se nic neděje. Holčička se usmála a chytajíc maminku za ruku odešla. Po zjištění kolik je hodin, jsem se okamžitě zvedla a kráčela si to k tabuli soukromých odletů.

Letadlo, které mi poslali kluci, už bylo zobrazené a tak jsem se odebrala ven k letadlu. Kráčela jsem bílou prosklenou chodbou a pozorovala lidi kolem sebe.

Nějaký pár nejspíš zrovna letěl na Vánoce za sněhem, protože v Brazílii toho moc nebude.

Skupinka holek se smála na celou chodbu a všechny měly stejné tričko s potiskem nějaké kapely. Nejspíš letěly na koncert.

Muž, žena a dvě děti. Muž měl na ramenou holčičku a dělal jí koníka. Držel ji za ruce, aby nepřepadla a holčička, které mohlo být tak pět let se smála na celé kolo. Vedle toho muže šla holka maximálně o šest let starší, než já a za ruku vedla další holčičku. Ta už byla o něco starší. Mohlo jí být tak devět let. Byl to pěkný pohled.

Představovala jsem si sebe a Justina. Oči mi začaly slzet a já musela rychle mrkat, abych je zahnala.

Osudu nezabráníte.

Telefon se rozezněl znovu.

Votes prosím <3