Don't Get Close To Missing Killer(cz)✔️

•17- ,,Nikdy bych ti neublížil."

Sedím tu už hodinu. Od Justina mě dělí jedny bílé dveře. Pořád tam sedí. Občas si pro sebe zamumlá nějakou nadávku. Jinak jen klepe na dveře. Jako třeba zrovna teď.

,,Bello, prosím. Mluv se mnou. Aspoň třeba zaklep na dveře, ať vím, že tam jsi a nemusím tě jít hledat ven." stiskla jsem víčka k sobě a potichu vzlykla.

,,Takže jsi tam. Prosím, nebreč. Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla takhle. Nechtěl jsem ztratit tvou důvěru. Bello, už dávno v tom nejedu." Hlavně mi, prosím tě, nelži.

,,Nikdy bych ti neublížil." další lež.

,,Jdi pryč," zašeptala jsem ,,prosím."

,,Víš co, máš pravdu. Půjdu. Ale jen proto, že je čas oběda a musíš jíst. Vydrž, já se za chvíli vrátím." řekl, zvedl se a odešel. Jak může být sakra tak bipolární?! V jednu chvíli děsivej, v jednu chvíli svůdnej a v jednu zatracenou chvíli hodnej a starostlivej. Pravda, kdybych se nepodívala do té tašky a neoblékla si na sebe jeho oblečení, nikdy by se to nestalo. To mi připomíná, že mám na sobě stále JEHO černé kalhoty a JEHO koženou bundu.

Pomalu jsem se zvedla a přešla ke komodě. Otevřela jsem šuplík a vytáhla tepláky a modrý svetr. Převlékla jsem se a Justinovo oblečení jsem složila na hromádku na kraj stolu. Lehla jsem si do postele a snažila se nepřemýšlet. Mám toho dost. Studuju docela těžkou fakultu, chci, aby ze mě něco bylo a mám řešit takový problémy? No teď už je stejně pozdě.

•••

Ucítila jsem nádhernou vůni slaniny a parmazánu. Okamžitě jsem se posadila a nasála vůni. Běž tam, Bello, pokud tě zabije, aspoň nemusíš studovat tak těžký obor. Pomalu jsem otočila klíčem a chvíli jen stála u dveří. Žádné kroky. Žádné zvuky. Pomalu jsem otočila klikou a ozvalo se klapnutí. Dveře se otevřely a já opatrně nakoukla ven. Na zemi před dveřmi ležel talíř plný špaget zamíchaných do vajíčka a kousků slaniny. Celé to bylo posypané sýrem. Na konci chodby jsem spatřila Justina. Trochu jsem sebou ucukla a bála se, co udělá.

Jen tam tak stál a po chvíli zvedl ruku. Přivřela jsem oči a čekala, co bude následovat.

Po chvíli ticha jsem oči znovu otevřela a našla Justina v úplně stejné pozici. Věc v jeho ruce byla lžíce a vidlička. Váhavě jsem se na něj podívala. I přes to všechno je to provokatér. Snaží se získat si mě zpátky.

Zvedla jsem ze země talíř a odnesla ho na stůl do mého pokoje. Vrátila jsem se na chodbu a udělala jeden pomalý krok k Justinovi. Zablýsklo se mu v očích a to mě vystrašilo. Udělala jsem krok zpátky a on si povzdechl. Jen sklopil pohled a natáhl ruku s příborem víc ke mně. Pomalými kroky jsem došla až k němu, avšak to byly stále asi tři metry. Rozevřel dlaň a nechal mě, ať si příbor vezmu sama. Rychle jsem se po něm natáhla, ale jakmile jsem chtěla odejít, Justin mě jemně chytil za zápěstí. Nebyl to vůbec akt agresivity, či dominance. Jen chtěl, abych zastavila a otočila se na něj.

,,Bell," řekl tiše a vpíjel jeho přesvědčivé oči do těch mých ,,opravdu bych ti nikdy neublížil."

Jen jsem tam tak stála. Nedovolila jsem si cokoli říct nebo se pohnout. Bála jsem se. Opravdu jsem se bála.

Justin po chvíli pustil mou ruku a odstoupil. Vrátil se do kuchyně a bez jediného slova začal uklízet.

Nemíním ho spustit z očí. Na chvíli jsem se otočila, abych viděla, kam jdu a couvala jsem ke dveřím mého pokoje. Jakmile jsem je ucítila, vstoupila jsem do nich a rychle je zavřela. Otočila jsem klíčem a pomalu přešla ke stolu. Dala jsem učebnice biochemie a matematiky na stranu a usedla k jídlu.

Bylo to výborné. Justin rozhodně umí vařit. Hltala jsem těstoviny a u posledního sousta jsem myslela, že se do mě už nevleze. Sýr mě zasytil až dost. Lehla jsem si do postele, odpočívala a čekala, než mi jídlo trochu slehne.

Po asi půl hodině jsem se zvedla. Rozklepanýma rukama jsem vzala talíř a přešla ke dveřím. Po cestě jsem pod paži strčila kalhoty a koženou bundu. Otevřela jsem dveře a vešla na chodbu. Všude bylo ticho.

Pomalu a stále váhavě jsem došla na kraj chodby a nakoukla do propojeného obýváku s kuchyní. Prázdno. Udělala jsem pět rychlých hbitých kroků k lince a talíř na ni pomalu postavila. Ovšem to mi k nenápadnosti nepomohlo. Keramika o mramor vydala zvonivý zvuk a já věděla, že je čas na odchod. Rychle jsem kalhoty a bundu položila na kuchyňský ostrůvek a vracela se do pokoje.

,,Bello," v půlce chodby mě zastavil jeho hlas. Už jsi tam byla. Už jsi tam skoro byla! Nemůžeš jít rychleji? Otočila jsem se a podívala se na Justina. Stál u kuchyně. ,,promluvme si." řekl opatrně.

,,Možná jindy, Justine. Děkuju za jídlo." zašeptala jsem, aby to slyšel a odešla jsem do pokoje. Nebudu vám lhát. Měla jsem doopravdy strach, když jsem se k němu otočila zády a odcházela do pokoje. Nepřeju vám, zažít tenhle pocit. K někomu si rádoby vybudujete nějaké pouto, nějaké přátelství. A najednou se z vašeho arogantního dobře líbajícího spolubydlícího vyklube vrah.

•••

Vzala jsem si telefon a začala číst online knihu. Je to spíše cestopis, ale to je nepodstatné. Jediné, co vím, je, že jsem u ní usnula a probudila se až ráno.