Parilis - Záhadná sestřenice

Zařazování 1/2

Dvojčata se společně se zbývajícími prváky nahrnula do vstupní haly, kde se okouzleně rozhlíželi kolem sebe. Z vyprávění svých rodičů, a vlastně i bratranců věděli, jak to tu vypadá, ale přeci jen opravdová skutečnost předčila jejich nejbarvitější fantazie na plné čáře.

Rose se právě zvědavě dívala kolem a prohlížela si tváře jednotlivých žáků (hledala, jestli by mezi nimi nenašla Parilis), když ji Hugo zatahal za rukáv a donutil ji tak se na něj otočit. Mlčky pozvedla obočí v otázce. Její bratr jí odpověděl pouze úšklebkem, ve kterém se mísilo překvapení s opovržením a ukázal palcem za sebe. Dívka chvilku hledala, než si všimla blonďatého, téměř bělovlasého mladíka s bledou barvou pleti a vybledle šedomodrýma očima. Kdyby na sobě neměl školní uniformu, klidně by ho mohla považovat za jednoho ze školních duchů. Chlapec vypadal, že ho jakákoliv menší nemoc pošle okamžitě na několik dní na ošetřovnu.

Blonďák zachytil její pohled a otočil se směrem, kde stála dvojčata. V očích se mu bojovně zablesklo a neústupně vystrčil bradu. Rose jen překvapeně povytáhla obočí. Vypadalo to, že přeci jen nebude tak moc uťáplej, jak vypadal. Odtrhla od něj pohled a podívala se na bratra, se kterým si vyměnila pouze jeden vše říkající úšklebek a povytažení obočí. V jeho očích si přečetla, že on už se rozhodl. Na první pohled jí bylo jasné, že Hugo a Malfoy, (kdo jiný by taky ten druhý chlapec mohl být, že?), se budou po celou školní docházku nenávidět a dělat si různé naschvály. V hloubi duše ji napadlo, jestli Parilis bude mít stejný názor a trošku ji to zamrzelo. V příštím okamžiku sama sebe zděšeně okřikla nad tou absurdní myšlenkou, která ji napadla. Potřásla hlavou, aby zahnala tak bizarní myšlenky, ale to už se pozornost všech ostatních upírala nad schody, kde se objevil mladý muž. Podívala se tím směrem a vesele se zazubila na Nevilla. Znali ho s bratrem už od doby, co se narodili. Neville byl dlouholetý, rodinný přítel a stejně jako jejich rodiče, byl také členem Brumbálovy armády, která se po poražení lorda Voldemorta přidala k Fénixovu řádu a společně dohlíželi nad řádem v kouzelnickém světě. Už sice neměli tolik práce, jako když tu ještě vládlo zlo, ale i tak se sem tam vyskytl nějaký ten problém, kam museli poslat pár členů, aby se situaci pokusili nějak šetrně vyřešit, nebo zamést pod koberec.

Neville zachytil známý modrý pohled a usmál se na Rose. Na Huga, kterého si všiml až potom, pouze spiklenecky mrkl. Odkašlal si a vynutil si tak pozornost všech nových studentů. Letmo přejel přes jejich tváře a už spíše ze zvyku, se pokusil odhadnout jejich potenciál. Ano, dříve býval spíše ten tichý a uťáplý, ale stejně jako ostatní, i jeho válka změnila. Ovšem jeho láska k Bylinkářství byla stále stejná. Jestli ne ještě větší. Proto okamžitě skočil po příležitosti, tento předmět zde vyučovat. Když mu to před lety McGonagallová navrhla, vůbec se nerozmýšlel. Žáci ho měli rádi, i když byl občas trochu přísný a až později si uvědomil, že podvědomě všechny sleduje a hodnotí. Pozoroval všechny své žáky a snažil se odhadnout jejich charakter. Co by od nich mohli v budoucnu čekat a na které si dát pozor. Zprvu ho za to všichni nenáviděli, protože si nikoho z nich nepustil moc k tělu. Někteří ho začali přirovnávat k Severusi Snapeovi, (který k Nevillovu velkému zklamání přežil), ale stále byl chladný jak kámen a i ten oproti němu hřál jak přijemně zahřátá kamínka. Paradoxem bylo, že právě profesor lektvarů, ho na jeho chyby v chování upozornil a donutil se nad sebou zamyslet. Přestal si žáky obezřetně měřit a v každém z nich hledat Voldemorta, ale přeci jen mu nějaký ten starý zvyk zůstal. Omezil se ovšem už pouze na letmé zhodnocení.

Odkašlal si a pevněji sevřel v ruce stočený pergamen.

,,Vítám vás všechny ve škole čar a kouzel v Bradavicích. Jmenuji se Neville Longbottom a jsem zástupcem ředitelky.” chvilku se odmlčel a plně si vychutnal užaslý pohled Rose a Huga. Jejich rodičům to neřekl a vlastně, nevěděl o tom ani James s Fredem. Křeslo Bradavického zástupce převzal krátce před koncem třetího ročníku, protože Aberford, který tento post zastával před ním, prohlásil, že starání se o problémové žáky a zároveň vést Fénixův řád (při čemž ještě vše konzultoval se členy BA) už je na něj trochu moc a tak se o své povinnosti s někým milerád podělí. No a ostatní nenapadl v tu chvíli nikdo jiný než mladý profesor Bylinkářství. Zprvu se sice hodně zdráhal, ale nakonec souhlasil a musel uznat, že zatím nelitoval. A doufal, že ani litovat nebude.

,,Za chvíli se otevřou dveře do velké síně, kde vás pak zařadíme do kolejí. Jmenují se Havraspár, Mrzimor, Nebelvír a Zmijozel. Berte svou kolej jako domov. Za všechny vaše úspěchy či neúspěchy vám budou přičítány nebo odečítány body a kolej, která na konci školního roku bude mít nejvíce bodů, získá školní pohár.” musel se pousmát, když viděl, jak se několik žáků zavrtělo a trochu vyděšeně rozhlédlo po ostatních. Na první pohled bylo jasné, že tihle nejsou z kouzelnických rodin. Vzpomněl si na historku, kterou mu kdysi vyprávěl Ron s Harrym. Ani oni tehdy nevěděli, jak je zařadí, a tak si vymysleli svou vlastní teorii. Vlastně... O něčem podobném tehdy přemýšlel taky, ale nikdy to nikomu nahlas nepřiznal.

Dveře do velké síně se otevřely a Neville pokynul malým žáčkům, aby ho následovali. Sám vešel pevným krokem jako první. Cestou k učitelskému stolu si na chvilku dovolil zavzpomínat na den, kdy tudy šel poprvé. Samou nervozitou se mu klepala kolena a Trevor, jeho žabák, který mu pokaždé někam zmizel a pak se zase záhadně objevil, mu moc jistoty nepřidával. Mačkal ho tehdy v kapse školního hábitu a modlil se, aby aspoň jednou v životě zůstal tam, kam ho dal. Když k tomu navíc přičetl všechny ty zvědavé pohledy starších spolužáků i ty od učitelského stolu... Docela se divil, že sebou tehdy nešlehnul někde na cestě ke stupínku. Vzhledem k jeho dřívější povaze.

Nechal stát žáčky před pódiem a sám vyšel ty dva schody, aby se mohl postavit před učitelský stůl. Pohledem při tom zavadil o Moudrý klobouk. Když mu ho před šestnácti lety Voldemort narazil na hlavu a zapálil, myslel si, že už to má za sebou. Sám nevěděl, jakým zázrakem se mu podařilo z toho vyváznout. Vlastně věděl... díky Harrymu. Bylo to už šest let, co od něj nikdo nedostal jedinou řádku a kouzelnickým světem se jako morová nákaza začaly šířit zvěsti, že je po smrti. Denní věštec o jeho náhlém skonu vydal hned několik sáhodlouhých článků a dokonce vydali i jedno vydání věnované pouze Chlapci, který přežil. Nutno podotknout, že jako vždy, jediná pravdivá informace v celém článku bylo pouze jméno hlavní postavy. Ostatně, ani jméno autorky mu nedodalo zrovna na důvěryhodnosti. Rita Holoubková. Pouze Merlin ví, jak se jí po tom všem podařilo udržet si stále své místo.