Parilis - Záhadná sestřenice

Weasley? 3/3

Brumbál na svém obrazu přivřel své pomněnkové oči a zpozorněl. Byl však jediný, kdo si všiml, že dívčino veselí je pouze hrané.

„Zdá se, že pocházíte z daleka.“

„Jop!“ odpověděla a prudce při tom pokývala hlavou na potvrzení svých slov. Trochu při tom budila dojem malého, rozverného dítěte. Navíc tomu dopomáhalo i to, že nevypadala na víc jak osm, sedm let. „Můj domov je hodně blízko Japonska. Vlastně... Díky Fideliovu zaklínadlu se tam dá dostat JEN z Japonska, i když vás brána vyplivne na úplně jiném místě.“ pokrčila rameny a dala tak najevo, že už se s nimi na téma svého domova nechce dále bavit. McGonagallová se zamračila, s povzdechem stočila svůj pichlavý pohled na těch pár pergamenů, které ležely před ní a konečně se rozhodla vložit do rozhovoru.

„Než budeme pokračovat v rozhovoru, ráda bych se vás, slečno Parilis, zeptala na vaše skutečné jméno. Nejsem si totiž jista, zda pouze váš monogram stačí k tomu, abychom vás přijali do školy.“ Po jejích slovech se dívenka přestala usmívat a zatvářila se velmi vážně. V očích se jí objevila tak velká opatrnost a odhodlanost nic neprozradit, až to působilo dost nepatřičně, vzhledem k jejímu věku.

„Já myslela, že to už je vyřešené, paní profesorko. Hrad mě přijal, už když jsem vám poslala svůj první dopis.“

„To je sice pravda, ale pochopte, že pouze písmena L.J. nestačí.“

„Dobrá, tak mě zapište... Třeba jako Patricii Weasleyovou.“ navrhla tónem, jako kdyby s ředitelkou probírala, jaké je venku počasí.

„Myslíte si, že je to tak jednoduché?“ ředitelka začínala být mírně naštvaná a ještě více se zamračila. Nastala chvilička ticha, kdy se navzájem měřily neústupnými pohledy, kterou protrhl opět až portrét Albuse Brumbála.

„Já si myslím, Minervo, že to jednoduché bude.“ prohodil pobaveně portrét. Ředitelka se na něj překvapeně otočila a i Parilis překvapeně vzhlédla. Než se však některá z nich zmohla na otázku, Brumbál zvedl ruku a ukázal na jednu z mnoha poliček. Pergamen, který tam ležel, se sám od sebe zvedl a rozmotal. Připlachtil vzduchem až k ředitelčinu stolu a zůstal ležet před ředitelkou. Na nažloutlé stránce pergamenu se zdobným písmem začala objevovat slova. Jméno. Patricie-Ririn L.J. Weasleyová.

„Takže to vypadá, že hrad to vyřešil za nás.“ zasmála se Parilis a v očích jí už zase hrály veselé jiskřičky.

„To, že hrad přistoupil na vaši hru a zařadil vás pod falešným jménem ještě neznámená, že se ostatní smíří s vaším příchodem.“ obořila se na dívenku ředitelka, ve snaze zamaskovat tak vlastní šok z toho, čeho byla právě svědkem. Nemohla pochopit, co se to tu děje. Proč při tomhle malém vetřelci stojí celé Bradavice. Proč ji tu chtějí!, protože nijak jinak se počínání této prastaré, kouzly opředené budovy nedalo popsat. Vypadalo to, jako kdyby samotný hrad stál na straně tohoto malého dítěte. Jako kdyby věděl něco, co všem ostatním uniká.

Minerva si myslela, že dívenku svým útokem aspoň trošičku znejistí, ona se na ni však opět mile usmála, když jí klidně odpovídala.

„Myslíte členy Fénixova řádu? Paní profesorko, já nejsem ta, koho byste se měli bát, protože jsem na VAŠÍ straně.“ pevně se zadívala ředitelce do očí, najednou opět vážná. „Já vás nežádám o to, abyste mi věřila, protože vím, že je těžké věřit někomu, koho neznáte a kdo se před vámi zjeví, aniž by vám o sobě cokoliv řekl, jako já. Já nechci, abyste mi věřila. Abyste věřila falešnému jménu. Prosím vás pouze o to, abych tady mohla studovat se svými přáteli.“

„Působivá řeč, Parilis. Mohu se zeptat, proč, nesmíme znát tvé jméno?“ zeptal se Brumbál a upřel na holčičku modré oči. Ta se zatvářila, jako kdyby ji někdo mučil. Oči se jí zaleskly, než upřela na Brumbála zoufalý pohled.

„Protože mé jméno znamená smrt. Falešné znamená pro všechny v této škole ochranu. Pravé jméno by je odsoudilo k smrti.“

„Zdá se, že toho víte hodně.“ McGonagallová se zpytavě zadívala na Parilis. Stále si nebyla jista, jestli jí má věřit, nebo ne. Musela však sama uznat, že Parilisin proslov ji více než zaujal. Tahle maličká byla pro ni jednou velkou záhadou. Měla z ní hrůzu a na druhou stranu od ní nemohla odtrhnout oči. Sice jí bylo teprve deset let, ale podle jejího proslovu se dalo odhadnout, že je to maličký génius. Ještě chvíli si ji se zájmem prohlížela, než se rozhodla.

„Dobrá, při snídani vás zařadíme do koleje, Patricie. Doufám, že máte nakoupeny všechny potřebné učebnice. A ještě bych si s vámi chtěla promluvit o vaší žádosti ohledně zkoušek N.K.U. Myslím že jste na ně ještě příliš mladá.“ prohlásila nekompromisně.

„Slyšela jste někdy pořekadlo: Nesuďte knihu podle obalu? Paní profesorko já uznávám, že jsem možná opravdu ještě velmi malá na to, abych skládala tak těžké zkoušky, ale mohla byste se mě zkusit aspoň trošičku pochopit? Já nejsem z tohoto světa. Chci říct... Nejsem svázána vašimi zákony. Nepůsobí na mě Hlídáček. Tam, odkud pocházím, není zakázáno používat kouzla. Žijeme společně s 'mudly', jak nazýváte lidi bez kouzelné moci a oni o nás vědí. Nemáme žádný zákon o utajování. Kouzelnický a mudlovský svět se na tom místě prolíná už po generace, takže nikdo nepotřeboval hrát tu směšnou hru na utajování své kouzelnické moci.“ na chvilku se zarazila, aby se mohla nadechnout a ucítila, jak ji prudce zabolelo na hrudi. Potlačila náhlou potřebu sevřít si místo, kde jí bilo náhle hodně bolavé srdce a ignorovat fakt, že právě vyslovila jednu obrovskou, nehoráznou lež, protože v celé té bezchybné mozaice soužití, o které právě ředitelce vyprávěla, byl přeci jen jeden malý stín strachu z odhalení. „Paní profesorko, já se učila kouzlit a rozvíjet svůj magický potenciál už od plenek. U vás se děti učí kouzlit od jedenácti let a v pátém ročníku skládají své první zkoušky. Podle toho hádám, že je nutné pět let učení kouzel, aby byl žák puštěn ke zkouškám. Já se učím kouzlit od svých tří let a je mi deset. Vlastně za dva měsíce mi bude jedenáct, takže se učím už skoro osm let. Touhle dobou bych už podle vašich pravidel měla mít za sebou jak N.K.U. tak i zkoušky O.V.C.E. Nemám pravdu?“ upřela na ředitelku svůj stále se měnící pohled a odmítala uhnout byť jen o milimetr. Minerva měla co dělat, aby se udržela a nezůstala na maličkou čarodějku vytřeštěně zírat. Tahle maličká se jí totiž právě teď postavila takovým způsobem, který nemohla jen tak snadno smést ze stolu a zamítnout jej, protože jí zcela bezchybně odůvodnila a popsala celou situaci. Nemohla napadnout ani jeden argument. Z nepříjemné situace ji opět pomohl Brumbál. Čaroděj se na svém portrétu rozesmál a se stálým veselím se obrátil k ředitelce.

„Zdá se, že vás tahle maličká přeci jen převezla, Minervo.“

„Ale Albusi! Tohle přeci nejde!“ otočila se ředitelka na Brumbála, jako kdyby ho prosila o záchranu. Nezdálo se však, že jí chce bývalý ředitel nějak pomoci.

„Paní profesorko, mohu vám něco navrhnout?“ ozvala se nesměle Parilis, když se ředitelka stále neměla k odpovědi. Minerva na ni pohlédla, v očích napsanou jen jedinou otázku.

„Vyzkoušejte mě. Dejte mi otázek, kolik budete chtít a já se vám na ně pokusím odpovědět. Dejte si se mnou čarodějný souboj, nebo mě vyzkoušejte z kterékoliv látky, kterou probírají žáci od prvního do pátého ročníku.“

McGonagallová se zadívala do těch obrovských, upřímných očí. Prohlížela si dívenčin nezvyklý vzhled. Vypadala trochu jako chlapec a ty příliš velké oči a ústa na drobném obličeji ji nutili uvažovat o dívčině podobnosti s domácími skřítky. Zavřela oči a zhluboka se nadechla.

„Dobrá, Parilis, vyzkouším si vás, jak žádáte a o dalším postupu se rozhodnu v závislosti na tom, jak si povedete.“ v příští chvíli ji málem puklo srdce, když se na ni dívenka zářivě usmála.