Parilis - Záhadná sestřenice

Noční můra 1/2

Parilis se choulila v rohu kobky. Snažila se přitáhnout si špinavou, potrhanou košili co nejblíže k tělu, aby udržela co nejvíce tepla, i když se to zdálo zbytečné. Kovová pouta kolem zápěstí jí drásala kůži a znesnadňovala pohyb. Mastné vlasy se jí lepily k obličeji a zakrývaly oděrky, které utržila při jejich poslední návštěvě.

Utřela si uslzené oči do cípu košile, ale docílila jen toho, že si po tváři ještě více rozmazala špínu a krev.

Tiskla se co nejvíc k ostré, kamenné stěně a vůbec jí nevadilo, že se jí ostré hrany kamenů zabodávají do čerstvých ran po biči. Vyděšenýma očima sledovala dřevěné dveře s malou mřížkou ve výšce očí dospělého člověka, pokryté slabou vrstvou námrazy.

Zhluboka dýchala a snažila se aspoň trochu utlumit ten neustávající dotek děsu, který sálal z okolních stěn. S námahou nasála do plic další doušek zatuchlého, mrazivého vzduchu, páchnoucího po krvi, potu a moči. Nikde v cele nebylo jediné okno, nebo škvíra, kudy by dohlédla na oblohu. Nevěděla, jestli je hluboko pod zemí nebo vysoko ve skalním vězení. Nevěděla, jestli je den nebo noc, či jak dlouho už ji tu drží. Hlad, svírající jí útroby byl pro ni pouze triviální záležitostí, napovídající, že je stále ještě relativně naživu.

Rozkašlala se. V plicích jí při tom ošklivě zachrastilo. Popotáhla a hranou ruky si utřela nos. Při tom nepřestávala sledovat dveře. Věděla, že každou chvíli se otevřou a stanou v nich ty podivné přízraky, ze kterých ji jímá hrůza.

Víčka se jí klížila, ale ona si nedovolila usnout. Bála se. Unavená mysl a vysoká horečka jí ve spánku nabízely mnohem otřesnější a děsivější obrazy než byla realita, ve které se právě nacházela. Opřela si těžkou hlavu o kolena a na pár vteřin si dovolila ten luxus zavřít oči. Nutila se zhluboka dýchat, ignorovat bolavé tělo a nasbírat tu trochu magie, která jí ještě stále proudila žilami.

Prudce se kousla do rozpraskaného rtu, když se pouta kolem zápěstí rozžhavila. Cítila, jak ji opouští další střípky magie, které se jí podařilo těžce nasbírat.

Rozkašlala se a tentokrát trvalo dlouho, než se jí podařilo kašel zastavit. Plíce při tom bolestně protestovaly. Sýpavě se snažila nadechnout a přeslechla tak skřípot kliky a následné vrzání pantů, jak se dveře pomalu otevřely. V místnosti se ještě více ochladilo a dech jí začínal zamrzat na rtech. Rozpálené okovy najednou mrazily.

Dívenka pouze zděšeně otevřela ústa, nepodařilo se jí ale vyslovit jedinou hlásku, když se k ní děsivý přízrak sklonil a jí před očima vyvstal obraz mrtvé ženy. Hrůzný křik naplnil Parilisinu mysl, nepatřil však nikomu v kamenné místnosti.

Snažila se dýchat. Oprostit se od toho pocitu, ale nemohla. Panika jí svírala útroby a pomalu začínala dívenku dusit. Barevné duhovky, vytřeštěně zíraly do stínu kápě a marně se snažily zahlédnout tvář.

Smířeně pozorovala kostnaté pařáty, které se natáhly zpod potrhaného pláště, uchopily ji za krk a vyzdvihly do vzduchu. Když k ní mozkomor přiblížil ústa, zavřela oči, smířena se smrtí...