Parilis - Záhadná sestřenice

Těsně vedle 2/3

Parilis sebou polekaně cukla. Když se jí o tvář otřelo něco hebkého. Trhla sebou a překvapeně se zadívala na velkou sovu Sněžnou.

Soren seděla vedle své paní a v zobáku držela bledě modrou obálku. Jemně houkla.

„Gomene, Soren.“ vztáhla ruku a pohladila sovu po hebkém peří, než si od ní převzala psaní.

„To je od Arii?“ zvědavě obrátila obálku mezi prsty, než rozloupla tmavě modrou voskovou pečeť. S každým dalším slovem se stále více usmívala.

„Zasvěcení hm... úplně jsem zapomněla, že se to koná už teď. Trochu mě mrzí, že jsem tam nebyla.“ pohladila sovu po načechraném peří. Soren jen něco něžně houkla v odpověď a zabořila hlavičku do drobné dlaně.

Ohayou L.J.,

chápu tvé starosti ohledně mladého Pottera a nevím, jak bych ti pomohla. Můžu ti jen poradit, aby jsi se s tím tak moc netrápila. Už od začátku jsme věděly, že to nebude tak snadné, jako s dvojčaty. Budeš si muset jeho důvěru získat pomalu. Krůček po krůčku, jak by řekla Ami. Přeci jen... je to 'jeho' syn. Buď trpělivá a jednou ti uvěří. Dej mu jen trochu víc času.

Parilis se zamračila. Čas... to bylo to jediné, co neměla.

Musím se Ti pochlubit. Před pár dny proběhlo mé Zasvěcení, takže jsem se oficiálně stala chrámovou kněžkou. Je to trochu nezvyk. Najednou mě všichni považují za dospělou a nikdo se ke mně už nechová jako k dítěti. Má to své výhody a bohužel i nevýhody. Už nemám tak neomezený pohyb po svatyni. Starší hlídají každý můj krok. Mám pocit, že něco tuší, ale zatím to nevím jistě. Každopádně mám pár dalších 'map'. Snad se ti podaří najít klíče, které hledáš.

Dívenka se opět zamračila. Doufala, že se její sestra nedostane zbytečně do problémů. Žádný klíč jí za to nestojí. Na druhou stranu znala Ariu dokonale. Nikdy zbytečně neriskovala a na rozdíl od ní, měla plnou důvěru Starších.

Zároveň se ti ale musím i omluvit, protože jsem si za svůj Stín vybrala Reie. Promiň, vím jak moc nesnášíš Tatsuyu. Věř mi, že kdyby tu byla ta možnost, vybrala bych si jeho, ale nešlo to. Vzhledem k tvé minulosti a budoucnosti... a tomu, co tě ještě čeká, jsem si nemohla vybrat nikoho jiného. Vím, že chceš zůstat ve vnějším světě a na ostrov nemáš v úmyslu se vracet, proto mi Rei přišel jako jediné možné řešení. Protože vím, že jemu jedinému věříš a on tě nikdy nezklame.

Parilis civěla na pergamen a znovu si přečetla několik posledních řádků. Nechápala, co tím chtěla Aria říct. Jistě, Reiovi věří, ale z celé třídy tu zbyl pouze Tatsuya, aby se stal jejím Stínem.

Na závěr jsem tě chtěla ještě varovat. O prázdninách zůstaň ve škole. Nevracej se na ostrov!! Ať se děje cokoliv. Někteří Čistokrevní se začínají bouřit a situace tu není zrovna nejpříznivější. Mohla by ses dostat do nebezpečí. Dám ti vědět hned, jak se situace uklidní.

Brzy se uvidíme,

Aria

PS: Málem jsem ti zapomněla říct to nejdůležitější. Mám tě pozdravovat od Alse. Nevěřila bys, jak moc ten uličník za poslední měsíc vyrostl. Prý má pro tebe nějaké překvapení, ale nemohu ti prozradit jaké. Ten uličník mi dokonce pohrozil kletbou, pokud ti napíši o co jde.

Začíná ti být čím dál tím víc podobný.

Parilis seděla na břehu černého jezera, opřena o strom a nepřítomně hladila Soren po jemném peří. Přemýšlela. Als jí chyběl, to nemohla popřít. Upřímně... byla zvědavá, co za překvapení pro ní má, ale donutila se tyto myšlenky pro zatím pustit z hlavy. Bylo tu mnoho důležitějších věcí, které si vyžadovaly její pozornost. Snažila se přijít na to, co se jí Aria snažila v dopise sdělit, ale nemohla na to přijít. Ami by jí jistě řekla, aby se snažila číst 'mezi řádky', ale Parilis nic neviděla. Nechápala.

„Já to nechápu, Soren, ať počítám jak počítám, zbývá mi jen Tatsuya.“ ještě víc se zamračila. Toho hocha nenáviděla. Ze všeho nejvíc jí připomínal ….. Na první pohled milý hoch. Slušný, inteligentní... Takový, který by ani mouše neublížil. Parilis by ale nikdy nechtěla být tou mouchou. Pokud se mu totiž zadíváte do očí, čeká vás smrt!

Oproti němu Rei... Dívenka se pousmála, když si vybavila tvář nejlepšího přítele.

„No... Nakonec je to dobře, že si nee-chan vybrala zrovna jeho.“ přitulila se něžně k sově. Opravdu, nedokázala si představit, že by tomu blonďákovi musela odhalit všechna svá tajemství.

„Stín, sdílí duši, srdce a osud se svou kněžkou. Chrání její nejtajnější myšlenky a sdílí její tajemství.“ zašeptala do hebkého peří naučenou větu. Ta slova často slýchávala od své matky. Žena je používala jako svou mantru. Jako osobní modlitbu. V očích jí při tom vždy svítily ty podivné jiskřičky a pohled, jako kdyby se upíral někam daleko. Mimo prostor a čas.

„Hrozně mi chybí, Soren.“

Sova jemně houkla a něžně se vymanila z dívčiny náruče. Opět houkla a přešlápla z nožky na nožku. Teprve teď si Patricie všimla schránky, kterou měla Soren přivázánu k noze. Drobný hádek jemně zlatě zářil. Pečeť byla aktivovaná! Vztáhla ruku a hned ji zase stáhla. Pevně uchopila svou hůlku a prudce se otočila. Modré runy zažhnuly. Drobné větvičky dívku nepříjemně tlačily do dlaně. Pod kolenem cítila ostrý kamínek. Soren vzlétla a rychle se schovala v koruně stromu.

Nedaleký keř se pohnul a objevila se rozcuchaná kštice temně hnědých vlasů. Chlapec si ji zamračeně měřil čokoládovým pohledem. Čekal, až dívka skloní svou hůlku. Hleděl do těch zvláštních, barevných očí. Stále trochu zakalených vzpomínkou.

Parilis zamrkala a chvilku jí trvalo, než si uvědomila, kdo to před ní stojí. Zhluboka se nadechla a donutila křečovitě sevřené prsty povolit. Schovala hůlku a potřásla hlavou.

„Jednou někoho zabiješ.“ zavrčel, ale kupodivu to neznělo tak výhružně, jako obvykle.

Parilis si povzdechla. Jo, ona ví. To ten její zpropadenej instinkt!! Jen něco zavrčela a pro jistotu si stáhla rukávy bílé školní košile níž.

„Cos potřeboval?“ vstala a oprášila si ušpiněné kalhoty. Snažila se zakrýt zvědavost. Ještě se nestalo, že by ji James sám od sebe vyhledal.

Chlapec na ni několik dlouhých minut dál němě zíral, jako kdyby ji hodnotil. Když už si myslela, že neodpoví, zvedl ruku a hodil. Parilis instinktivně předmět zachytila a překvapeně zůstala zírat na malý míček.

„Zítra odpoledne. Přijď v čas.“ zavrčel. Zmizel dřív, než se zmohla na slovo. Zaskočeně zírala na malou zlatonku ve své dlani.

„Možná, že nakonec toho času tolik potřebovat nebudu.“ usmála se na Soren, která se jí snesla na rameno. Sova jemně houkla a něžně se přitulila.