Parilis - Záhadná sestřenice

Hádka

„Už víš, koho obsadíme na post chytače?“ zaslechla Parilis rozhovor dvou studentů a zvědavě zvedla hlavu od rozehrané partie kouzelnických šachů. Kolem jejich stolku zrovna procházel Cody a Olivie. Kapitánka jejich famfrpálového týmu a její zástupce. Dívka si jen poraženě povzdechla a zakroutila hlavou. Odpověděla něco v tom smyslu, že nikoho, kdo by byl ochoten hrát a uměl dobře létat, nenašla. Střapatá čarodějka se zvědavě otočila na Jamese. Seděl u vedlejšího stolku a stejně jako oni, hrál kouzelnické šachy. Tedy... pokoušel se. Už na první pohled bylo jasné, že šachy nebudou jeho silná stránka. Zamyšleně se zadívala na svou rozehranou hru a zahrála tah. Hugo něco nesouhlasně zamručel a zíral na hrací plochu, div že do ní nepropálil díru.

Dívka přemýšlela. V mysli se jí začal rodit plán a ona nevěděla, jestli to zkusit nebo ne. Bylo by to zase něco jiného a ona věděla, že by se jí to líbilo. Zároveň by na sebe ale strhla až příliš velkou pozornost. I když... když to vzala kolem a kolem. Nechová se zrovna nenápadně. To musela uznat. Možná, že nakonec to je jedno.

„Rose? Můžeš to vzít místo mě? Já musím ještě za McGonagallovou.“ vstala a přistrčila židličku své sestřenici. Ta zvedla překvapeně hlavu od učebnice přeměňování.

„Jistě. Co jí chceš?“ zeptala se zvědavě, zatím co uklízela učebnici a sedala si za nízký stolek. Pohledem zkontrolovala, jak si do teď Parilis vedla a nesouhlasně zjistila, že dívenka prohrává.

„Potřebuju s ní probrat pár nedůležitých věcí.“ pokrčila Parilis rameny a zamířila ke skrytému vchodu do Nebelvírské věže, kudy nepozorovaně proklouzla na tichou chodbu. Proplétala se chladnými chodbami, zabraná do svých myšlenek a vůbec nedávala pozor. Proto ji velice zaskočilo, když náhle do někoho vrazila a spadla na zem.

„Au! Promiňte, nevšimla jsem si vás.“ zamumlala nepřítomně a vzhlédla. K jejímu překvapení nesrazila nikoho jiného, než obávaného profesora lektvarů.

„Neumíte dávat pozor na cestu, Weasleyová!“ zavrčel vztekle a shýbl se pro pergameny, které se mu rozsypaly po zemi. Parilis na jeho výbuch hněvu nijak nereagovala. Mlčky mu pomohla vše sesbírat a pak se s omluvou vydala dál potemnělou chodbou. Její chování Snapea natolik zaskočilo, že jí zapomněl strhnout body. Nevšiml si ani neviditelného pozorovatele, který vše pozoroval skryt za jedním z brnění.

Dívka se zastavila před chrličem. Zamrkala a myšlenkama zakalený pohled se vyčistil. S povzdechem se zadívala na kamennou sochu. Stále si nebyla jistá, zda je to dobrý nápad. Na druhou stranu... Vybavil se jí pohled mladého Pottera. Zavrtěla hlavou a konečně se rozhodla. Za tu cenu to stálo.

„Tak, a teď mi jen někdo řekněte, jaké je heslo?“ zamumlala bezradně. Chvíli jen tiše stála a přemýšlela. Kamenný chrlič ji pozoroval zvědavým pohledem. Jako kdyby ji hodnotil. Na něco čekal.

„Pustíš mě, prosím?“ obrátila se nakonec na strážce s prostou otázkou. Chrlič zamrkal. Poklonil se a strnulou tvář ozdobylo něco, co by se při troše lidské fantazie dalo považovat za úsměv. Parilis poděkovala a vyběhla po schodech nahoru. Zastavila se až před zavřenými dveřmi. Vztáhla ruku a zaklepala. Trvalo jen chvilku, než se z kabinetu ozval šramot a ředitelka ji vyzvala k tomu, ať vstoupí.

„Dobrý den, Minerva-sensei. Pane profesore.“ pozdravila ženu, sedící za stolem a kývla na Brumbála. Ředitelka překvapeně zamrkala na malou dívku.