Parilis - Záhadná sestřenice

První klenot 2/2

,,Nevím, asi bych první nějak smazala tu čmáranci. Nejdou přes ni pořádně vidět runy.“ pokrčila rameny, čímž vyvolala na Parilisině tváři úsměv. Jak si myslela. Nakonec přeci jen našla klíč.

Děkovně kývla na sestřenku a pak udělala přesný opak toho, co jí dívka radila. Mávla hůlkou a z černého podkladu vymazala těch několik pečlivě nanesených run.

Chvilku zkoumala kudrlinkové písmo, než udiveně pozvedla obočí. Pomocí jednoduchého kouzla přesunula několik slov a nahradila je jinými. Jakmile byla se svou prací spokojena, odstoupila a nahlas přečetla celý nápis. Plátno se rozzářilo.

Rose sebou cukla, když z obrazu najednou vystřelily tři stříbrné paprsky a vpili se jim do těl. Silou úderu ustoupila o několik kroků do zadu a chytla se za hruď. Několik dlouhých vteřin trvalo, než se vzpamatovala z úleku, načež stočila vyděšený pohled na své přátelé. Nevypadalo to, že by se někomu z nich něco stalo.

,,Jste v pořádku?“ otočila se na ně Parilis zvědavě. V očích jí tančila magie. Rose zkoprněle přikývla. Netušila, co se to stalo. Parilis se zhluboka nadechla a vykročila k obrazu. Prošla skrz...

,,Páááni, to je nádhera!“ hvízdl uznale James a rozhlížel se kolem. Stáli ve velké, kruhové místnosti s velkým kamenným krbem. U něj stál menší solek a několik pohodlných křesel. Kolem stěn pak bylo rozestaveno několik polic s knihami a pár malých skříněk. Na nich stálo několik velkých svícnů a pár váz. Z nich vysely suché stonky již dávno zvadlých květin. Vše pokrývala silná vrstva prachu a pavučin. Dokonce ani nebylo vidět tváře na obrazech, jak byla místnos zanedbaná.

Parilis udělala krok do místnosti a překvapeně zamrkala, když pod chodidly ucítila hebkost. Podlahu pokrýval smaragdově zelený, huňatý koberec s dlouhým chlupem.

,,Asi by to chtělo trochu uklidnit, nemyslíte?“ Rose prsty přejela po jedné ze skříněk a odhalila tak ebenové dřevo pod tlustou vrstvou špíny.

,,Jak dlouho myslíte, že tu nikdo nebyl?“

,,Už to bude několik století, mladíku.“ Všichni tři sebou polekaně cukli, když se zdánlivě odnikud ozval mužský hlas.

Parilis zbystřila. Zdálo se jí to, nebo...

,,Sale?“ odvážila se zeptat a očima těkala po místnosti. Pod tlustou vrstvou zachytila pohyb.

,,Kolikrát ti mám opakovat, abys mi neříkala Sale? Hádě!“ zavrčel hlas naštvaně.

,,Ale no tak, Salazare, přestaň se už mračit a raději jí poblahopřej. Našla nás.“ zasmála se pro změnu žena.

James s Rose se kolem sebe zmatěně rozhlíželi. Nedokázali určit, odkud hlasy vycházejí. Zdálo se, že vychází odevšad a zároveň odnikud.

Parilis pozvedla hůlku. Safírové runy zažhnuly. Všudy přítomný prach se náhle zvedl. Utvořil velký vír a pak se beze stopy rozplynul. Všichni tři se naráz rozkašlali, když se jim drobné částečky dostaly do plic.

James zůstal zkoprněle zírat na čtyři obrazy a postavy na nich vyobrazené. Znal je! Asi tak, jako všichni. Vyprávěly se legendy. Roztodivné příběhy. Zpívaly balady a temné písně.

,,Ro, tys o tom věděla?“ Parilis se vyčítavě zadívala na černovlasou ženu v modrých šatech. Ta na ně láskyplně shlížela ze svého rámu a na tváři jí hrál úsměv. Mlčky přikýla.

,,Věděli jsme, že musíš přijít sem, pokud si přeješ bojovat s Falešnou krví.“

,,Tak proč jste mi o tom neřekli? Víte, kolik lidí už kvůli nim zemřelo?“

,,Je nám to líto, ale musela jsi na toto míto přijít sama. My ti nemůžeme říct víc, než co se sama dozvíš.“ mírnil rozhořčenou Parilis hnědovlasý muž. Na sobě černé kalhoty, bílou košili a přes zdobený, rubínový kabátek bez rukávů.

,,To mi ale moc nepomůže.“ svěsila nešťastně ramena. Doufala, že jí pomůžou. Poradí. Nebo aspoň navedou tím správným směrem. Mýlila se. Zhluboka si povzdechla a chytla ruku na svém rameni. Zadívala se do oříškových očí. James se na sestřenku povzbudivě usmál.

,,Počkat! Chápu správně, že vy jste zakladatelé Bradavic?“ vydechla úžasem Rose, až sebou Patricie s Potterem trhli. Tak trochu zapomněli, že tu s nimi je.

Postavy na obrazech na maličkou zrzku jen s úsměvem kývli.

Rose oněměla. Oči se jí rozářily. Až se tohle ostatní dozví...Ještě nikdo se s obrazy zakladatelů nesetkal. Nikdo v celém hradu s nimi nehovořil. Vědělo se, že byli, ale to bylo asi tak všechno. Až... Koutkem oka zachytila Parilisin pohled a její nadšení ustoupilo. Svým způsobem to tušila, ale přece jen se neubránila malému zklamání. Nesmí to nikde říct.

,,Salazare, mohu se vás na něco zeptat?“ James udělal krok vpřed v náhlém záblesku intuice. Sám si nebyl jistý, co vlastně dělá, ale rozhodl se to neřešit. Pro jednou se zase nechal vést pouze instinktem.

Stočily se na něj dvě chladné, smaragdově zelené oči a on si najednou nebyl jist, zda je to dobrý nápad. Mnohem víc znejistěl, když černovlasý muž ze svého rámu zmizel.

,,Tím se netrap, chlapče. Sal už je prostě takový.“ snažila se zmínit jeho zklamání žena ve žlutých šatech, bohatě vyšívanými složitými, černými ornamenty.

,,Polož otázku a pokud budeme znát řešení, odpovíme ti.“ laskavě se na Jamese usmívala a ostatní zakladatelé souhlasně přikyvovali. Mladík se zhluboka nadechl. Bylo to sice trochu drzé, ale...

,,Kde je pohřbený, zakladatel Zmijozelské koleje?“ Tak a je to! Řekl to! Chvíli čekal, že se na něj trojice obrazů naštve, ale k jeho úžasu si mezi sebou vyměnili pouze jeden smutný pohled.

,,Salazar nemá hrob. Jeho tělo bylo spáleno.“ odpověděla nakonec Helga.

,,Nechte mě hádat, kvůli Luciusovi.“ pozvedla Parilis obočí. Odpovědí jí bylo trojí přikývnutí. Zamračila se.

,,K čemu nám ale pomůže to vědět?“ otočila se nechápavě na mladíka.

,,Řeklo nám to, že první klenot je ztracen. Copak jsi už zapomněla? Klenot Saorsie, v popelu otce pochován.“ zarecitoval verš a pozorně se při tom díval na maličkou čarodějku. Té náhle problesklo v očích poznání. V první chvíli měla chuť se něčím pořádně těžkým praštit do hlavy. Jak to, že jí to nenapadlo dřív?

,,Ehm... nerada ruším, ale mohl by mi někdo z vás už konečně vysvětlit, co se to tady děje?“ Rose zamračeně těkala pohledem z jednoho na druhého. Vůbec se jí nelíbilo, že před ní něco tají.

Parilis si povzdechla. Tušila, že dřív nebo později by stejně musela s pravdou ven.

,,Tak dobře, řeknu ti to, ale musíš mi slíbit, že to zůstane jen mezi námi!“