Parilis - Záhadná sestřenice

Trest 2/3

,,A proto mě tu musíš děsit?”

,,Když já se těšila, že spolu něco provedeme.” zvedla hlavu a obdařila zrzku štěněčím pohledem. Rose jen zaskřípala zuby. To jí ty průšvihy opravdu ještě nestačily?

,,Tak tam nechoď.” navrhl Hugo mezi jednotlivými sousty. Rose jen něco tiše zavrčela.

,,Ani nevíš, jak moc lákavá představa to je.” zasnila se Patricie, ale pak zavrtěla hlavou. ,,Jenže nemůžu. A ani nechci.” pousmála se, v očích vzpomínku. Dvojčatům stačil jediný pohled, aby pochopili. Pobaveně přikývli a nechali mladší dívku jejím myšlenkám.

Pomalu scházela do sklepení s nepatrným úsměvem na rtech. Prsty lehce přejížděla po studené stěně a oči prozrazovaly, že její mysl se nachází kdesi v minulosti. Ti, kteří ji míjeli, se za ní zvědavě ohlíželi, ale nikdo z nich se ji neodvážil z toho podivného stavu vytrhnout. Světlo pochodní v tmavé chodbě tančilo na jejích vlasech, od nichž se odráželo v ohnivé duze všemožných odstínů. Tmavší odstín pleti této maličké dívky jí dodával poněkud exotičtějšího vzezření a najednou se zdála o hodně starší a rozumnější, než byl její skutečný věk.

Stále ještě plně zamyšlena zaťukala u kabinetu profesora lektvarů a na vyzvání jistým krokem vešla dovnitř. Snape už na ni čekal, avšak i jeho na kratičký okamžik zarazila její podivná proměna. Pro jistotu se zamračil. To kdyby si dívka jeho zaváhání všimla.

,,Jdete pozdě!” štěkl a ještě více se zamračil. Sledoval, jak se Parilisin pohled pomalu mění. Párkrát zamrkala a to podivné kouzlo, které ji obklopovalo, zmizelo.

,,Dobrý večer, Severus-sensei, taky vás ráda vidím.” zazubila se a v očích jí opět zaplály ty nezodpovědné jiskřičky. Už tak nějak patřily k její osobnosti. Tu tam byla ta podivná aura dospělosti, kterou dívenka ještě před několika okamžiky oplývala.

Snape se zamračil. Netušil, jestli prvanda opravdu přeslechla jeho poznámku, nebo ji jen drze přešla bez povšimnutí. Byl ale Zmijozelský ředitel a někdo jako on se nebude ponižovat tím, že by svá slova opakoval.

,,Musím se vám přiznat, že jestli po mně za trest budete chtít namíchat protijed na tu vaši barvu, tak vás budu muset zklamat. Ten lektvar je výsledkem jednoho omylu, a protijed na něj zatím ještě nebyl vynalezen.” usmála se nevině, což Snapea ještě více popudilo a zároveň ohromilo. Popudilo ho pomyšlení, že se té proklaté barvy tak lehce nezbaví, což už více méně tušil, když ji nemohl smýt ať se snažil sebevíc a ohromila ho její upřímnost. Nestávalo se často, že by s ním některý ze studentů mluvil tak otevřeně a ještě se přiznával ke svým vlastním chybám. Jeho, profesora lektvarů, se vždy každý student bál a pokud měl možnost, z dálky se mu vyhnul, ovšem krom studentů z jeho vlastní koleje, kteří rádi využívali toho, že jim nadržoval. Tato dívčina byla z Nebelvíru. Koleje, kterou ze všech nejvíc nenáviděl a mluvila s ním zcela otevřeně a neohroženě. Jako by si z něj nic nedělala. Jako kdyby jí nevadilo o kolik bodů by mohla svou kolej v jeho přítomnosti ještě připravit.

,,Pojďte se mnou.” Zavrčel a vyšel z kabinetu. V Pamětní síni už na ně čekal starý otrhaný školník, pan Filch. Na hlavě mu zůstávalo už pouze pár šedivých vlasů a skoro bezzubá ústa se na maličkou dívenku zlověstně zubila. Záda starého muže byla příšerně shrbená a u nohou se mu tulila kočka, vypadající stejně uboze, jako její majitel, až nápadně podobná své oškubané matince.